Univerzita Pardubice

Jak jsem si (díky univerzitě) zamiloval Pardubice

28.12.2017
Pohled na vánoční Pernštýnské náměstí v Pardubicích
Pohled na vánoční Pernštýnské náměstí v Pardubicích
Foto: Fotoarchiv Univerzity Pardubice
Po celá dlouhá léta (a to už od útlého dětství) vnímal Pardubice pouze jako železniční nádraží na trase Zábřeh na Moravě – Praha, po níž jako dítko moravského venkova jezdíval na krátké prázdniny do hlavního města. Pak se ale pohled docenta Oldřicha Kašpara z Katedry sociální a kulturní antropologie Fakulty filozofické změnil. A může za to právě pardubická vysoká škola a poté univerzita, kde momentálně působí.

V roce 1974 jsem jako absolvent olomoucké Palackého univerzity nastoupil coby vědecký aspirant – dnes bychom řekli doktorand – na Středisko Ibero-amerických studií, oddělení Katedry etnografie a folkloristiky FF UK v Praze, kde jsem prožil nezapomenutelná léta v blízkosti vynikajícího vědce a člověka vskutku s velkým Č prof. Dr. Josefa Polišenského, DrSc. (1915–2001).

Na počátku bylo divadlo

K mým povinnostem patřila též výuka na zmíněné katedře, protože již tenkrát jsem překládal předkolumbovskou poezii Latinské Ameriky, zvláště Mexika a vždycky jsem měl poněkud nadstandardní kulturní sklony, a tak jsem dal dohromady skupinu studentů a nacvičili jsme pásmo mexické indiánské poezie s názvem Neuvadnou mé květy, neumlknou mé písně a s ním jsme navštěvovali různé kulturní akce v Praze i v jiných místech.

A teď to přijde! Na sklonku let sedmdesátých nebo možná na počátku let osmdesátých nás pozvala skupina studentů z pardubické Vysoké školy chemicko-technologické (vůbec nevím, jak se o nás dozvěděli), zda bychom nevystoupili na jejich domácí půdě.

Bez přehánění mohu říci, že toto pozvání mne nadchlo, zejména kvůli skutečnosti, že nás zvou technici s kulturními zájmy. Byli jsme velmi mile přijati, dostalo se nám ubytování na koleji, naše večerní vystoupení mělo úspěch a velmi zajímavá byla i následná debata, jež se protáhla do pozdních večerních, nebo spíše časných ranních hodin.

Pardubice podruhé. Tentokrát jako pedagog

Docent Oldřich Kašpar, který našel cestu do Pardubic přes divadlo
Docent Oldřich Kašpar, který našel cestu do Pardubic přes divadlo
Foto: Fotoarchiv Univerzity Pardubice
Od té doby, kdykoliv jsem projížděl přes Pardubice do Prahy, vždycky mi na mysli vytanula vzpomínka na ono příjemné setkání. A zdá se, že v Knize osudu jsem měl zapsáno, že toto setkání s Pardubicemi a jeho vysokým školstvím nemá být posledním.

Před více než deseti lety jsem byl osloven svými bývalými studenty a nyní milými kolegy z katedry sociální a kulturní antropologie, zda bych nemohl přesunout část svých aktivit na již zmíněnou katedru (ze zcela pragmatického důvodu – bylo zapotřebí docenta, jako předsedy zkušební komise u státních zkoušek). Příliš dlouho jsem neváhal a postupně prošel pozicemi od externího pedagoga, přes akademického pracovníka na poloviční úvazek až k dnešnímu úvazku plnému.

Pardubice mě stále fascinují!

A během svého působení na univerzitě začal narůstat můj kladný vztah (z mnoha důvodů) nejen k ní, ale i k městu, jež se stalo mým druhým domovem. A konečně i k jeho obyvatelům. Velkým zadostiučiněním pro mne bylo, když na divadelní představení, jež jsme pořádali se studenty KSVA vždy v čase předvánočním na pardubickém zámku, začali docházet nejen studenti, ale i obyvatelé města a mnozí i se svými dětmi. A zamiloval jsem si Pardubice jako moderní město s půvabným historickým centrem, jemuž vévodí pernštejnský zámek.

Fascinuje mne zámecký park, jímž se rád procházím a poctivě znovu a znovu čtu cedulky s užitečnými informacemi o jeho „obyvatelích“, ať už jsou to vzácné dřeviny, jež poskytují domov jedinečným druhům hmyzu, ale i drobným hlodavcům.

Uchvacují mne zákoutí, z nichž vydechuje bohatá historie města a pohled na líně plynoucí Labe a i jeho četné meandry.

Nechávám se unášet poklidnou atmosférou, která působí jako balzám na zjitřené smysly. Prostě jedním slovem úžasné.

Když pobývám v Mexiku (které jsem procestoval více než svoji vlastní zemi – tu si nechávám alibisticky na důchod) vždycky říkám svým přátelům, že mám dvě vlasti – Českou republiku a Mexiko. Kdybych to měl vztáhnout na domov. Mám dva domovy Prahu a Pardubice a dodávám, že oba jsou rovnocenné, v obou se cítím skvěle.

Autor: doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.
Katedra sociální a kulturní antropologie FF


Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:

komentáře provozovány na Disqus