Univerzita Pardubice

Marta Pató: Maďaři u Čechů oceňují schopnost sebeironie

22.05.2017
Mgr. Marta Pató, Ph.D., je z Katedry literární kultury a slavistiky Fakulty filozofické
Mgr. Marta Pató, Ph.D., je z Katedry literární kultury a slavistiky Fakulty filozofické
Foto: KLKS UPa
Věnuje se překládání z maďarštiny. Ukázky svých některých překladů četla opět na letošním LitConu. V rozhovoru pořízeném právě před prezentací nám česká literární vědkyně Marta Pató prozradila něco málo o maďarské literatuře a její pozici v českém prostředí, o vnímání české literatury v Maďarsku i o tom, čím je překlad mezi těmito dvěma jazyky náročný.

Jaké postavení má v současné době maďarská literatura v českém prostředí?

Je těžké to objektivně zhodnotit, ale myslím, že je patrné, že zájem o maďarskou literaturu spíše stoupá. Zhruba na počátku devadesátých let byl řekněme „bod nezájmu“ o ni, ale od té doby se objevilo několik maďarských bestselleristů, Nobelova cena pro maďarského autora Imreho Kertésze a před lety si získal zájem českých čtenářů Péter Esterházy. Takže v posledních dvaceti letech jsme mohli sledovat jistou změnu, dříve Maďaři českou literaturu sledovali a Češi se o tu maďarskou příliš nezajímali, ale nyní je to přinejmenším vyrovnané, alespoň já mám pocit, že pozice maďarské literatury je v této době docela dobrá.

Změnilo se v posledních letech přijetí maďarské literatury u nás? Pokud ano, jak?

To je podobná otázka… Myslím si, že ano, díky té Nobelově ceně a díky některým autorům, kteří se dostali k širšímu publiku, jmenovitě je to třeba Sándor Márai, Péter Esterházy, myslím si, že minimálně tato jména většina českých čtenářů zná.

Jakým tématům se maďarská literatura věnuje, je v něčem specifická?

Je těžké to definovat jako celek. Už loni jsme představili jev, o němž jsem mluvila i na letošním LitConu, určitou tendenci maďarských autorů věnovat se znovu řekněme „periferii“, individuálním osudům na okraji společnosti – to je možná v maďarské literatuře silnější prvek než v naší.

Má naopak nějaká společná témata s českou literaturou?

Je to určitě ten středoevropský osud, například literatura osudů na pozadí velkých dějin, to najdeme v české i maďarské literatuře.

Proč podle vás stojí maďarská literatura za pozornost českému čtenáři? Čím by pro něj mohla být atraktivní?

To je otázka, nad kterou samozřejmě hodně přemýšlím, a musím se přiznat, že jsem si ji ještě úplně nezodpověděla. Možná takovým vypjatějším individualismem.

Máte vy osobně nějakého oblíbeného maďarského spisovatele?

Mám ráda například Ádáma Bodora, prozaika, autora povídek i rozsáhlejších textů. Mám ráda i maďarské spisovatelky, třeba autorku jménem Zsuzsa Rakovsky, od ní jsem něco i překládala. Mám ráda Krisztinu Tóthovou a před lety jsem objevila velice zajímavou básnířku a esejistku, právě se chystám na její eseje, ta se jmenuje Zsuzsa Takácsová.

Jací čeští autoři jsou v Maďarsku oblíbení a hodně se překládají?

Myslím, že kompletně je přeložený Bohumil Hrabal. Zajímavá je recepce Milana Kundery, řada jeho pozdějších románů psaných ve Francii byla dostupná dřív v maďarštině než v češtině. Maďaři mají dlouhodobě rádi i třeba Vladimíra Párala, ale kupodivu Josef Škvorecký je již méně známý. Vidíte, že autoři, které teď vyjmenovávám, jsou zástupci generace 60. let, a ve spojení s tou českou filmovou vlnou 60. let je tohle pořád to, co vám v Maďarsku sečtělý člověk řekne, když se řekne česká literatura.

Zvládla byste nějak definovat, čím je pro maďarské čtenáře česká literatura zajímavá?

Nerada bych zabíhala do nějakých klišé… Maďaři oceňují českou literaturu proto, že je humorná, veselá, vtipná. My to tak samozřejmě vidět nemusíme, souvisí to i s tím, že Maďaři sami sebe nepovažují za příliš veselé a svoje pojetí literatury také ne. Také si myslím, že oceňují u Čechů schopnost sebeironie. Nejde jen o nějaký společný humor, pospolitost, kdy se zasmějeme, ale zároveň o humor namířený sám proti sobě. U toho Hrabala je to právě taková „perlička na dně“, která tam vždycky někde je, takové pozitivní vidění světa – to v maďarském cítění trochu chybí.

A samozřejmě se nemůžu nezeptat – čím vás zaujala kniha „Třetí most“ od Lászla Szilásiho, kterou jste představila na letošním LitConu? Proč jste si ji vybrala k překladu?

Jednak proto, že to napsal můj bývalý učitel, kterého jsem měla velmi ráda, vyhledávala jsem ho a chodila jsem na jeho semináře. Učil starší českou literaturu a když začal psát romány, se zájmem jsem si je vyhledala a přečetla. Nevěnuji se mu ale jen proto, že ho znám, zaujalo mě i téma, o kterém píše. Věnuje se otázce vyloučení ze společnosti a bezdomovcům. Takové téma asi osloví každého citlivého člověka.

Zeptám se ještě na vaši osobní zkušenost s překladem z maďarštiny do češtiny. Narážíte při překladu mezi těmito jazyky na nějaká větší jazyková úskalí?

Narážím… Občas si myslím, že je nespravedlivé, že překladatelé z maďarštiny nejsou dvojnásobně honorováni, protože maďarská věta je prostě přesně obráceně než česká věta a člověk musí překládat podle myšlenky, nikoliv podle slov. Neříkám, že třeba u překladu z němčiny nebo jiných jazyků to tak nebývá, ale myslím, že je to opravdu těžší.

Děkuji za rozhovor.

Marta Pató (*1972) je česká literární vědkyně, která se zabývá především českou a maďarskou literaturou, literární komparatistikou a překladem v teorii i v praxi. Vystudovala český jazyk a literaturu a později maďarskou filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, doktorské studium absolvovala na Masarykově univerzitě v Brně, obor Teorie areálových studií. V současné době působí na Univerzitě Pardubice, její pedagogická činnost zahrnuje především českou literaturu ve středoevropském kontextu a světovou literaturu.

Autor: Markéta Blažková
studentka druhého ročníku oboru Historicko-literární studia FF


Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:

komentáře provozovány na Disqus