Univerzita Pardubice

Kuchyňské účty z domu habsburského diplomata jsou raritou, říká Filip Vávra

16.06.2017
Filip Vávra z Fakulty filozofické uspěl nedávno na konferenci Historie 2016. Získal 1. místo
Filip Vávra z Fakulty filozofické uspěl nedávno na konferenci Historie 2016. Získal 1. místo
Foto: Archiv F. Vávry
Je v prvním ročníku magisterského studia oboru Kulturní dějiny – Regionální na Fakultě filozofické. Plynně čte německé texty z 18. století, publikuje vědecké články a kvůli své práci odjel bádat do vídeňského archivu. V dubnu obstál v konkurenci šestadvaceti studentů a zvítězil v celostátní vědecké historické soutěži, když představil svou studii o fungování domu habsburského vyslance v Rusku. Mladý historik Filip Vávra má o své budoucnosti jasno, „novověkem“ by se chtěl živit.

Jak budeš vzpomínat na České Budějovice, respektive konferenci Historie 2016?

Byla to dobrá zkušenost, kdy jsme se jako studenti mohli účastnit opravdové vědecké konference se vším všudy. Ty nejlepší příspěvky jsou publikovány ve sborníku, což je pro většinu studentů první možnost, jak publikovat v odborném periodiku. Výsledné umístění mě samozřejmě těší a mám z něj radost. Vnímám to jako obrovské plus i pro naši fakultu. Stále jsme i v odborných kruzích bráni jako provinční univerzita, která nemá staletou tradici, takže každé pozitivní zviditelnění je velmi důležité.

Ve svém příspěvku jsi vycházel ze své bakalářské práce. Zajímal ses o dům habsburského diplomata Františka Karla hraběte Vratislava z Mitrovic, který pobýval v Rusku v letech 1728–1733. Budeš tedy v tomto tématu pokračovat i v diplomové práci?

Ne zcela úplně. Věnuji se teď jinému tématu – informačním sítím u jiných rodů, zejména Černínů z Chudenic, ale budu se pořád zabývat šlechtickým prostředím v první polovině 18. století.

Do soutěže jsi vstupoval s prací, ve které jsi mapoval držbu domu vyslance v Moskvě a Petrohradu. Nechtěl jsi psát o diplomacii z pohledu uzavírání mezinárodních smluv, ale zajímala tě budova samotná – tedy její fungování. Jak ses k tomuto tématu dostal?

Vlastně náhodou. Toto téma mi nabídl ve druhém ročníku bakalářského studia doktor Vítězslav Prchal, který působí v Ústavu historických věd na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Zajímal mě raný novověk, zejména 16. století, potažmo století následující. V současné době ale zažívá velký boom v oblasti bádání barokní aristokracie, navíc letos končí grant, který se zaměřuje na šlechtu v diplomatické službě Habsburků. „Ocitl“ jsem se tedy v 18. století, nikdy jsem si ale nemyslel, že se mi otevře vědecké pole právě v této oblasti. Zajímala mě renesance, baroko mi přišlo takové nabubřelé, ale mohu říci, že jsem se v tom našel.  

Kdo má na fakultě grant pod svou patronací?

Tým vede docent Jiří Kubeš, participuje na něm již zmiňovaný doktor Prchal a studenti z doktorského a magisterského studia. Musím říci naprosto objektivně, že naše fakulta je na velice dobré úrovni a máme tady spolu harmonické a přátelské vztahy, které nám umožňují podílet se na různých projektech bez zbytečných třenic.

Pracoval jsi s prameny, které jsou uloženy v archivu rodu Vratislavů z Mitrovic. Byla to zřejmě nejdůležitější pramenná základna. Co podstatného jsi v nich pro svou práci našel?

Rodinný archiv byl po revoluci restituován, takže je nyní opět ve vlastnictví potomků. Ti žijí v jižních Čechách v malé vesničce Dírná –  kousek od Jindřichova Hradce. Mají tam zámek s rodinným archivem a nepřeberným množstvím pramenů, osobně jsem pracoval asi s deseti kartony. Je v nich korespondence, účty, různé soupisy… Materiál je velmi bohatý a lze z něj zjistit spoustu informací. Otázka držby domu diplomata je celkem neznámá, moc se o tomto tématu neví. Na poli diplomacie z pohledu historie se zkoumaly spíše dokumenty, které byly podepsány během mise, o držbě domu se však mnoho neví, stejně tak o vlastním fungování ambasády, např. co šlechtici jedli, jaké bylo vybavení pokojů, důležitá byla i otázka reprezentace.

Od koho František Karel Vratislav z Mitrovic dům získal?

Byl ve správný čas na správném místě. V roce 1730 nastoupila na trůn carevna Anna Ivanovna. Obklopila se svými lidmi, měla své „favority“ a někteří lidé naopak upadli v nemilost. Jedním z nich byl i jeden z nejbohatších šlechticů té doby kníže Dolgorukov, jež vlastnil dům naproti Zimnímu paláci. Carevna ho nechala deportovat na Sibiř, kde byl za pár let popraven. Veškerý jeho majetek byl zkonfiskován a dále rozdělován věrným stoupencům, mezi které patřil i hrabě Vratislav. I v Moskvě byl palác majetkem vévodkyně Kuronské, což byl titul Anny Ivanovny, než se stala ruskou carevnou. František Karel Vratislav z Mitrovic se s ní musel minimálně korespondenčně znát z předchozí doby a byl zřejmě u ní oblíbený. Palác v Petrohradu mu byl svěřen do osobního vlastnictví bez jakéhokoliv finančního přičinění. Pro něj to bylo vzhledem k zadluženosti velmi výhodné.

Bylo tedy v 18. století běžné dávat paláce darem?

Právě že ne, je to spíše rarita. Domy vlastnil panovník a vyslanec byl v nájmu. Díky tomu, že byl dům jeho, mohl si s ním nakládat dle svého uvážení.

Jak obydlí vypadalo?

Je nutné podotknout, že se jednalo o jednu misi, během níž došlo ke stěhování vyslance z Moskvy do Petrohradu v důsledku nástupu nového panovníka. Původně František Karel Vratislav z Mitrovic přijel do Moskvy, ale když se hlavním městem stal Petrohrad, musel i na tuto změnu rychle zareagovat. V Rusku strávil celkem pět let, přičemž čtyři roky pobýval v Moskvě a poslední rok v Petrohradu. K druhému domu, kde strávil méně času, máme k dispozici paradoxně více informací a pramenů. Svou práci jsem pojal jako takovou komparaci mezi dvěma domy diplomata. V západní Evropě byl systém hlavních měst ustálen, k žádným podobným změnám nikde nedošlo.

Spousta staveb byla nejspíš v této době ještě dřevěných, podařilo se mi lokalizovat oba domy – moskevský i petrohradský. V Moskvě se palác nacházel nedaleko Kremlu, v Petrohradu habsburský vyslanec získal obrovský palác, který byl přes řeku naproti Zimnímu paláci. Císařský diplomat tím, kde bydlel, vyjadřoval de facto své prestižní postavení. Dochovala se také rytina, na níž je zachycený skutečně pompézní palác.

Honosný musel být jistě i interiér.

To zcela nepochybně. Našly se soupisy toho, co všechno si do Ruska vyslanec vezl, přesný inventář se nám asi sestavit nepodaří. Nicméně ze seznamu vyčteme, že s sebou například vezl šest postelí. Samotná cesta trvala přibližně tři měsíce a vyjížděl z Drážďan, část věcí se plavila po vodě, on sám jel po souši – přes Polsko, Litvu.

Jen cesta by vydala na další vědeckou práci.

To ano. Doktor Prchal se o ní chystá publikovat článek. Ve vídeňském archivu jsem dokonce narazil na seznam jeho doprovodu – do Ruska vedle hraběte Vratislava z Mitrovic cestovalo dalších padesát jedna osob, což je poměrně velké číslo. Otázka je, zda tam všichni zůstali, nebo se vraceli zpět.

Můžeš něco říci k samotnému fungování domu?

Unikátním pramenem jsou kuchyňské účty z roku 1732, díky nimž jsme mohli přesně rekonstruovat skladbu jídelníčku, zároveň jsme mohli sledovat výkyvy v množství spotřebovaných potravin, pokles či nárůst jde vidět i v účtech. V časech festivit byl enormní nárůst prostředků, které byly vynaloženy na jídlo.

Za celý půlrok všedního stravování se utratilo asi 1200 rublů, za jediný den slavnosti to bylo 5500 rublů, což bylo v přepočtu jedenáct tisíc zlatých. Zde můžeme vidět onu důležitou reprezentaci – na stůl se podávaly honosnější potraviny a nápoje, to vše ve větším množství. František Karel Vratislav z Mitrovic dával na odiv majestát císaře, přestože se topil v dluzích. Kdyby se tímto způsobem neprezentoval, byl by zdiskreditován v očích svého panovníka, ale také v očích ostatních, kteří opulentní oslavy pořádali.

Barokní mentalita nemá s tou dnešní nic společného.

To jistě ne. Díky tomu, že zkoumáme způsoby sebeprezentace, můžeme interpretovat tyto zdánlivě nesmyslné výdaje, jako logické v kontextu doby. To, co bylo dříve interpretováno jako rozhazovačnost, můžeme dnes popsat z hlediska symbolické reprezentace.

Co se stalo s domy po jeho odjezdu?

Vyslanec si je stále vydržoval. Zatímco v Moskvě ho měl v nájmu, v Petrohradu ho přímo vlastnil. Počítal s tím, že se sám do Ruska někdy vrátí, což se mu už ale nikdy nepovedlo. Mezitím chtěl paláce pronajímat svým nástupcům, a to byla opravdu nadčasová myšlenka. Po něm sice bylo v Rusku stálé diplomatické zastoupení, ale v jeho paláci bydlel už jen jeho přímý následovník v úřadě, hrabě Ostein.

A pak prý začal palác chátrat. Dokonce byl v mnohem horším stavu, než se o něm psalo.

Psané prameny musíme brát kriticky. Je pravděpodobné, že když se o palác čtvrt století nikdo nestará, začne chátrat. Ani na dobové rytině umělec nezobrazil palác jako ruinu. Osobně se domnívám, že v momentě, kdy bylo jasné, že palác nebudou obývat diplomaté, snažil se ho majitel upotřebit a získat alespoň nějaký obnos. Nakonec se jej rozhodl prodat, ale ani to se mu nepodařilo, k prodeji došlo až po jeho smrti.

S jakým jazykem pracuješ?

Materiály jsou zejména v němčině, v ruštině toho mnoho nalézt nelze, má to ale svůj logický důvod. Korespondence, se kterou jsem pracoval, sloužila pro komunikaci se střední Evropou, Vídní a Českými zeměmi. Občas se vyskytnou dokumenty ve francouzštině, což zase souvisí s tím, že tento jazyk byl jazykem diplomatů osmnáctého století.

Bádal jsi i v některém ruském archivu?

Žádný z ruských archivů jsem ještě nenavštívil, ale je možné, že i zde se mohou k této misi najít cenné materiály. Bádal jsem však ve Vídni.  

Tvá práce porotu zaujala a náležitě ji ocenila. Zřejmě i proto, že téma je to doposud málo probádané.

Samozřejmě, že v tomto ohledu to bylo určitě plus. Je to nosné téma, další badatel se může stejně jako náš tým věnovat domu diplomata třeba ve Francii a dalších evropských státech. Kulturně historický koncept zkoumání dějin diplomacie se moc nedělá. Existuje jedna disertační práce Martiny Bardoňové, která se zabývala španělskou ambasádou v Praze na počátku 17. století. Moje kolegyně Nela Michalicová psala o polských misích hraběte Vratislava z Mitrovic.

Student musí svou práci umět i dobře odprezentovat, nestačí jen přijít a mít dobré téma. Zároveň musím říci, že jsem byl mile překvapen vysokou úrovní mluveného slova u ostatních kolegů. Nebyl jsem na prvním místě sám, bylo dělené společně s Veronikou Svobodovou z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Vystoupila se zajímavým příspěvkem Pokusnictví v Československu na příkladu škol v Michli, Nuslích a Hostivaři.

Jak se připravit na historickou soutěž?

Najděte si téma, které není popisné či kompilační. Pokud chcete uspět, pracujte na vystupování před lidmi, ideální je najít si práci jako průvodce. Dobrému mluvenému projevu se dá určitě naučit.

Několikrát ses zmínil o doktoru Prchalovi. Je to tvůj mentor. Jak moc zasahuje do toho, o čem píšeš?

Mám skvělého vedoucího práce, u něhož mi vyhovuje styl práce. Do jisté míry mám volnost v tom, co dělám a jakým způsobem to zpracovávám. On mi samozřejmě dává podněty a já s ním svou práci také často konzultuji. Jsou lidé, kteří potřebují cílené vedení, u nás funguje oboustranná důvěra. On mi věří, že to zvládnu a já se vždy snažím odvést co nejlepší práci, aby se mnou byl spokojen.

Netajíš se tím, že se chceš po skončení studií dále angažovat ve vědě. Zůstaneš na „pozici“ historika – novověkáře?

Zatím to nevypadá, že bych přesídlil k jinému tématu. Tohle období mi asi zůstane. 

Autor: Bc. Věra Přibylová
studentka Fakulty filozofické


Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:

komentáře provozovány na Disqus