Univerzita Pardubice

Student Přemysl Krejčík: Moji první knížku pomohlo prodat i Šest nevinných

10.04.2018
Přemysl Krejčík je spoluautorem detektivního románu Šest nevinných
Přemysl Krejčík je spoluautorem detektivního románu Šest nevinných
Foto: Archiv Univerzity Pardubice
Na svém literárním kontě má dvě básnické sbírky, scifi povídky a dva romány. Jeden z nich Šest nevinných napsal s dalšími pěti autory za dvaasedmdesát hodin – za výkladní skříní knihkupectví. Přemysl Krejčík překvapil i sám sebe. Momentálně je v doktorském studiu na Fakultě filozofické, píše další román a literární zkušenosti předává studentům.

V roce 2015 ti vyšla první básnická sbírka Křehké nepřenášet. Na začátku letošního roku jsi ale řekl, že bys ji už nevydal. Nekritizuješ své dílo příliš brzy od jeho vydání?

To tvrzení bylo asi malinko přehnané. Knížka je dost osobní, psal jsem ji v době, kdy mě pohltily určité emoce a ty se také do ní promítly. První polovina knížky byla milostná, ale čím dál více od tohoto tématu upouštím. Samotné verše zase tak špatné nebyly, ale některé básně bych napsal jinak, některé nepublikoval vůbec. I tak byly recenze vesměs dobré a první náklad se rychle prodal. Nestydím se za tu knihu, ale nijak se ji nesnažím propagovat.

Autorka jedné z recenzí napsala, že je knížka určena pro ženy, narozdíl od tvé poslední sbírky Asfaltovej plameňák, která vyšla v loňském roce. Seděla by spíše mužům.

Od autorky recenze je to poměrně odvážné tvrzení. Nemám moc rád, když se - zvlášť v poezii - škatulkuje, co je čtení pro muže a co pro ženy. Nechápu kritéria toho dělení. Ale je to samozřejmě její legitimní názor, to je v pořádku.

Na obálce debutové sbírky je černobílá fotografie mladé dívky zabalené do potravinářské folie. Fotka reflektuje také tvé rozpoložení?

Křehké nepřenášet odkazuje na krabice s etiketou „Křehké“. Původní záměr byl udělat obálku ve stylu té krabice s nálepkou. Nakonec jsme s redaktorem knihy došli k tomuhle nápadu, proto jsme i dívku zabalili do folie – jako znak nějaké křehkosti, i když je to trochu klišé, „křehká dívka“. Nakonec, obálka ale prodává.

Když Křehké nepřenášet byla naivní sbírka, o čem je Asfaltovej plameňák? Má být důraznější, chladnější a reálnější. Autor jako by ztrácel iluze. Za mě je pak ještě plná slovních hříček.

Je pravda, že první sbírka byla hodně naivní. Byl jsem dost ovlivněný prvním delším vztahem, za ty další tři roky od ní jsem bezpochyby vyspěl, vyléčil se z té absolutní naivity. Takže „plameňák“ je určitě někde jinde.

Hříčky jsou moje parketa a hrát si se slovy mě baví. Básně jsou většinou výsledkem pozorování, nemám v úmyslu společnost hodnotit, ale všímám si věcí. Rád je komentuji. Ale nějaká ta intimnější lyrika tam má taky svoje místo, jen už jí tolik neplýtvám. Méně je v tomhle případě více, jak se říká.

Styl psaní je ale podobný jako v případě tvé prvotiny. Přiznám se, že v některých básních jsem těžko hledala význam, vlastně viděla více významů.

Mám rád poezii, ze které je cítit, že autor sice ví, o čem píše, ale myšlenku dokáže zabalit do obrazů tak, že čtenář původní sdělení nevidí. Buď si ho přeloží jinak, nebo mu báseň skrze zachycení momentu předá nějaký pocit. To předání pocitu a nálady je pro mě nejdůležitější. Pak není důležité, jestli čtete báseň o rozpadu vztahu, ale pomůže vám srovnat se třeba se smrtí příbuzného, protože si text v tu chvíli takhle rozklíčujete. Nebo obráceně.                              

K napsání básně tě například inspirovala poutka na držení v MHD.

Tenkrát jsem jel z brigády a ve večerním autobuse jsem viděl všechny ty unavené a zničené lidi. Přišlo mi, že jsou v jakési smyčce, co se na nich utahuje a oni z ní nemůžou ven. Poutka, kterých se drželi cestou domů, mi připadala k té situaci symbolická.

Zapisuješ si myšlenky hned, nebo je necháváš uzrát?

Většinou je poznamenám hned a pak s nimi pracuji. Nosím s sebou zápisník, nebo aspoň telefon, abych nezapomněl, když mě něco napadne. I když je to často pitomost, která člověku připadne geniální, dokud si ji po sobě nepřečte s odstupem.

V září 2015 jsi naskočil do jedinečného projektu a za tři dny společně s dalšími pěti kolegy napsal krimi román.

Navázali jsme na projekt Honzy Svitáka, který v roce 2012 napsal román Jedním dechem v knihovně Jiřího Mahena v Brně. Jemu to trvalo přes dva dny, kdy psal skoro bez pauzy. Od toho se pak odvíjel nápad zkusit něco podobného ve více lidech. Mě do projektu zatáhnul Lukáš Vavrečka, který mimo jiné působí také na fakultě filozofické. Kromě dvou jmenovaných byli v týmu i Jiří Walker Procházka, Josef Pecinovský a David Zábranský.

Jak to celé vypadalo?

Usedli jsme do výkladní skříně knihkupectví Neoluxor na pražské Národní třídě a střídali se po šesti hodinách, během kterých každý psal svou kapitolu. Většina z nás psala postupně kapitoly dvě. Před samotnou „akcí“ jsme se sešli jen dvakrát. Na prvním setkání jsme se dohodli na psaní detektivky z filmového prostředí, kdy každá z postav bude jedním z podezřelých. Na druhé schůzce jsme řešili technické věci. Kde budeme psát, jakým způsobem je možné zajistit on-line přenos z místa. Měla nás nonstop snímat kamera a mikrofon, k čemuž nakonec skutečně došlo. Využili jsme internetovou televizi Playtvak.cz a vysoká sledovanost jednou i shodila server.

Před mikrofonem jste si museli tedy dávat pozor, ať „nevypustíte“  jméno vraha do éteru.

Když jsme psali poslední kapitolu, která byla neveřejná, a odhaloval se vrah, psali jsme ji u Jirky Procházky doma. Před závěrečnou kapitolou jsme se ještě v Neoluxoru v noci mezi regály radili, kdo vlastně ten zločin spáchal, řešili jsme případ, který jsme sami načrtli. Měli jsme nějakou představu už před psaním, ale ta se změnila, jak se příběh vyvíjel. Prostě jsme si zkusili to vyšetřit. Nicméně Jirka má velmi zvučný hlas, takže i když jsme byli od mikrofonu nějakých pět nebo deset metrů, začaly mu chodit esemesky ve stylu, ty *** neřvi, já nechci vědět, kdo je vrah, než to dopíšete.

Už od puberty jsi zvyklý vystupovat veřejně, účastníš se čtení na Lavičce Václava Havla v univerzitním kampusu a pořádáš také různé literární akce, přesto jsi měl trému. Byl jsi svázaný kamerou či lidmi?

Očekával se nějaký výsledek. Kdybych zjistil, že nejsem schopný psát, byla by to ostuda a hlavně bych zkazil velký projekt i ostatním. Za to jsem cítil zodpovědnost, když už mi dali důvěru a přizvali mě. Ostatní měli mnohem víc zkušeností. Na druhou stranu jsem si říkal, že mám šanci překvapit. Nikdo mě neznal, a tak ode mě asi nic ani nečekal.

O čem kniha je?

Skupina filmařů se sejde na jednání v barrandovském ateliéru MAX, protože plánují natočit nejdražší film české historie, který má pojednávat o Janu Žižkovi. Mimo tyto tvůrce se s nimi sejde i finanční spojka, mladá neúspěšná herečka Sabina, která má kontakty na lidi, co tahají za nitky a mají přístup k penězům. Začne ale dělat problémy a ohrozí celý projekt. Všichni se pohádají, vyhlásí pauzu, a když se znovu sejdou, najdou Sabinu mrtvou. Je jasné, že to byl někdo z nich, protože jsou v uzavřeném prostoru, který je tak velký, že vždy existoval nějaký moment, kdy nebyli všichni pohromadě. Rozjede se klasické vyšetřování. Každou kapitolu jedna z těch postav vypráví. Museli jsme dávat pozor, aby někdo explicitně neřekl, že je nebo není vrah.

Jak se píše detektivní román bez znalostí krimi prostředí?

Kluci si pozvali kriminalistu, který nám radil, co by se nemohlo a naopak mohlo stát. Zároveň jsme mluvili s expertem na drogy, kvůli mé neurotické postavě jsme oslovili psychiatra z bohnické léčebny. Nakladatel Pavel Mervart mu volal a zjišťoval, zda by dotyčný po požití obrovského množství nejrůznějších prášků, které jsem svou postavu nechal polykat, mohl ještě fungovat. Potřebovali jsme taky vědět, jak se po několika hodinách chová mrtvé tělo. Oslovil jsem tedy dávnou kamarádku Sabinu, čerstvě vystudovanou lékařku. Volal jsem jí, že jsme zabili Sabinu a co s ní máme udělat. Leč mi vůbec v tu chvíli nedošlo, že ona náš projekt možná ani nesledovala. Nejdřív mi podala profesionální odpověď a pak se teprve ujistila, že se ptám kvůli knize.

Dostali jste se během psaní do krize?

Honzovi Svitákovi se stalo, že si text neuložil a po dvou hodinách psaní, kdy server spadnul, musel začít psát znovu. Kdyby se to stalo mně, bylo by to horší, protože zvlášť při druhé noční směně jsem měl strašnou krizi. Nebyl jsem schopný přečíst si právě napsaný odstavec a vnímat ho, natož posoudit, jestli dává smysl. K ránu jsem to naštěstí překlenul a dotáhl to. Začínal jsem v deset večer jednu směnu, druhou ve dvě ráno. Musel jsem sledovat, co napsali ti přede mnou, do toho každou chvíli přišel někdo z médií. Rozhovory mě ale míjely, protože jsem přes den dospával. Navíc na celý projekt byla jediná redaktorka, ostatní domluvení redaktoři to na poslední chvíli vzdali. Redaktorka texty četla tak, jak se objevovaly ihned během vzniku na internetu. Měla za úkol to sledovat, aby odhalila případné faktické nesrovnalosti. Nicméně když jsem psal já, většinou zrovna šla spát. Tlak byl velký na všechny z nás.

Co jsi kolem sebe v nočních hodinách vnímal?

Hlavně zvuky z jiných obchodů, hrál tam třeba šíleně otravný jingle z nějaké blízké prodejny. Noční psaní bylo ale klidnější v tom, že se kolem nepohybovali lidé, jen ochranka, případně někdo z dalších autorů. Přes den jsem se tam byl podívat a často se stávalo, že když jsme seděli ve výloze, udělala se za námi fronta, protože si zákazníci mysleli, že je tam veřejný internet. Nebo se nás ptali, kde najdou nějakou knížku, to jsme je poslali před obchod, aby se podívali na plazmovou televizi a na vznikající dílo, které přenášela před výlohu. Ale chodilo i hodně lidí, kteří věděli, co se děje a zajímal je vznik knihy v reálném čase. Takových bylo naštěstí nejvíc.

Byl jsi nejmladším autorem, který na románu participoval. Bylo pro tebe náročné vnímat starší kolegy, řekněme zkušenější?

Bylo to náročné v tom, že jsem se bál, že s nimi neudržím krok. Všechno to byli autoři, jejichž knížky jsem znal a věděl jsem, kolik toho mají za sebou, uznával jsem je jako čtenář. V době, kdy jsme projekt řešili, jsem neměl ještě vydanou žádnou knížku.

Byl jsi tedy takovým černým koněm.

Úplně. Kluci to ale taktně přešli a nijak neupozorňovali na to, že oni jsou tady ti známí literáti a o mně nikdo nic neví. Vlastně si myslím, že tohle pomohlo mé první knížce Křehké nepřenášet s prodejem, vyšla totiž týden před spuštěním Šesti nevinných.

A proč jste neoslovili do projektu žádnou ženu?

To je nám často je vytýkáno. My jsme ženy oslovovali, ale žádná do toho nechtěla jít. Nechci tvrdit, že mužští autoři měli větší odvahu, možná šlo spíš o větší ego a chtěli jsme si dokázat, že to zvládneme. Já sám jsem to bral hlavně jako výzvu, jestli to dokážu.

Bylo to skutečně tak, že se s vámi vydavatel Pavel Mervart dohodl, že pokud vy stihnete napsat knížku za tři dny, on ji do tří týdnů vydá?

Knížku jsme začali psát na podzim, ale už v květnu téhož roku jsme se sešli na veletrhu Svět knihy v Praze a trochu neplánovaně jsme projekt poprvé představili veřejnosti. U piva jsme se pak potkali s Pavlem Mervartem, který nám nejprve řekl, že jsme blázni, protože za tři dny se to napsat nedá. Pak ale pronesl, že jestli jsme takoví frajeři a fakt to napíšeme, on román za tři týdny vydá. Sám možná udělal ve své vydavatelské činnosti rekord. My jsme mu rukopis dodali později, protože jsme prováděli ještě pár korektur. A  přesto nám pak nadšeně vykládal, že stihl knížku poslat do tiskárny asi o tři hodiny dřív než vypršel plánovaný termín.

Během projektu jste si psali i autorský deník.

Tam jsou zaznamenané naše reflexe a taky reflexe z médií, které to sledovaly. Naše hlavní zpověď spočívala v tom, že server vaseliteratura.cz, hlavní partner projektu, vydával každý den články sledující vývoj knihy. S šéfredaktorem Jiřím Lojínem jsme se dohodli, že mu každý den napíšeme krátké zhodnocení. Hned, jak dopíšeme. A dále ten autorský deník obsahuje výběr z různých statusů na Facebooku, ať už z profilu projektu, nebo z našich osobních. Cílem bylo přiblížit čtenářům atmosféru a pozadí vzniku knihy.

Plánujete něco dalšího v tomto duchu?

Původně jsme se shodli, že už nic takového dalšího nebude. Ale po nějaké době jsme zjistili, že nám to vlastně chybí. S Lukášem Vavrečkou sdílím na univerzitě jednu kancelář a občas o projektu nostalgicky mluvíme. Organizace byla náročná, měli jsme nervy, ale ve výsledku to stálo zato. Když jsme pak knížku představovali v Pardubicích, přišel za námi jeden autor scifi románů a nabídl se, že pokud se bude konat další projekt, půjde do něj s námi. Byl to pro nás impuls. Pokud to klapne, v létě bychom mohli nápad realizovat i v Pardubicích, tentokrát jako sci-fi, v lehce obměněném autorském složení.

Soudě podle toho, jak moc se o vás psalo nebo mluvilo, byl projekt zajímavý a úspěšný.

Mediální ohlas na Šest nevinných byl velký a psalo se o nás třeba i v maďarském bulvárním tisku. Hodinu před psaním první kapitoly nás obstoupilo celkem dost novinářů, např. z Českého rozhlasu i České televize. Velký dík za to patří Kláře Smolíkové, která sama píše knížky pro děti, ale tady byla především v úzkém realizačním týmu, zajišťovala nám právě PR. V závěrečných titulcích se objevila i jako cateringový servis, protože při psaní poslední kapitoly nás zásobovala jídlem, aby utišila naše napjaté nervy, když to vypadalo, že si s ostatními autory vzájemně zakroutíme krkem.

Knížky, které jsi napsal, mají ve většině případů na obálkách ženy. Zajímavostí je i to, že je na nich fotka či obraz, jejichž autory jsou tví kolegové ze studií.

Na obálce knížky Univerzální katalog zoufalců je fotografie od Anny Sedlákové, která tady studuje na magisterském stupni na Fakultě filozofické. Původně jsem chtěl, aby udělala něco nového, ale pak jsem objevil starší fotku, kterou jsme použili. Hodila se perfektně, jako kdyby pro tu knihu vznikla. Básnickou sbírku Asfaltovej plameňák doplňuje obraz Jirky Brzici, studenta dějin literární kultury. Jeho obrazy mě zaujaly, nakreslil mi pár návrhů a já si jeden vybral. Spolupráce mezi spolužáky je fajn, jsem rád, že na fakultě jsou takhle hezky schovaní nadaní lidé. Oba dělají úžasné věci. A těch šikovných lidí tam bude mnohem víc.

O jakých zoufalcích ve své knize píšeš?

Těch postav je v knížce opravdu hodně a většina z nich jsou nějakým způsobem „zoufalci“. Všechny postavy mají společných pár věcí. Jsou to lidé v mém věku, narození na počátku devadesátých let. A téměř všechny postavy jsou studenti pardubické univerzity. Jsou sice fiktivní, ale každá postava nese rysy určitých osob. Zoufalci jsou proto, že se neustále snaží o něco, čeho se jim nedaří dosáhnout. Skrze partnerské vztahy či umělecké ambice. Je to o generaci, která má najednou nepřeberné množství životních možností, ale neví, co s nimi, neví, jak je využít. Moje generace si prodlužuje mládí, co nejdéle studuje… Ale než se stihne vzpamatovat, než naskočí do opravdového života, tak už se přes ně tlačí generace mladší o pár let. Převálcuje nás a my nestihneme převzít otěže po generaci našich rodičů.

Přemysl Krejčík, narozen 1991

Vystudoval historicko-literární studia a Dějiny literární kultury na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. V současné době pokračuje v doktorském studiu. V roce 2015 debutoval s básnickou sbírkou Křehké nepřenášet. O dva roky později vyšla druhá sbírka básní Asfaltovej plameňák. O generaci devadesátých let píše v románu Univerzální katalog zoufalců (2016), patnáct scifi povídek vtěsnal do knížky Kybersex (2016). Mimo jiné participoval na detektivním románu Šest nevinných (2015), který vznikl za pouhé tři dny. Vidět a slyšet ho můžete i při autorském čtení na Lavičce Václava Havla v univerzitním kampusu. Je také šéfredaktorem literárního časopisu Partonyma, který v posledních letech vychází za podpory Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. V loňském roce edičně připravil antologii Zřetelným místem nalomení, která obsahuje nejlepší básníky, kteří v Partonymě za šest let existence publikovali.

Autor: Bc. Věra Přibylová
Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa


Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:

komentáře provozovány na Disqus