Genetička: Sperma jako důkaz? DNA se někdy těžko hledá

18. 05. 2019

Krev, pot, sliny, a také sperma. Šestnáct let dělala analýzy, aby pomohla usvědčit vrahy, násilníky, lupiče. Kriminalistický ústav byl její první pracovní štace a otevřel jí dveře do světa forenzní genetiky. Po ničivé vlně tsunami v Thajsku tak mohla identifikovat oběti přírodní katastrofy. Dnes už Halina Šimková předává své zkušenosti dál. Učí na Univerzitě Pardubice a další životní výzvou je pro ni, jako pro znalkyni, hodnocení důkazů v praxi.

Měla jste ráda záhady a Sherlocka Holmese?

Je pravda, že jsem v dětství měla ráda detektivky včetně Sherlocka Holmese. Ale nikdy jsem si nemyslela, že jednou budu zkoumat vzorky sebrané na místě trestných činů. Začínala jsem původně se studiem fyziologie rostlin a chtěla jsem se věnovat rostlinným toxinům. Ale nakonec jsem se od oboru odklonila…

Byla to náhoda?

To byla. Některé věci zkrátka na principu náhody fungují. Předávala jsem tehdy klíče od svého bytu novému nájemníkovi a on mi coby genetik začal líčit půvaby forenzní analýzy DNA. A tak jsem ve třeťáku změnila názor a rozhodla se, že budu pokračovat v této specializaci. Nebýt té předávky klíčů, asi bych dneska rozuměla víc účinkům kurare (šípový jed, látka získaná z některých stromů v Jižní Americe, pozn. redakce) než stopám z místa činu.

Dlouho jste pracovala v kriminalistickém ústavu. Co jste se naučila?

Když pracujete na skutečných kauzách, jste v kontaktu s policií, sledujete, jak funguje vyšetřování, získáte velkou a pestrou škálu zkušeností. Začínala jsem v ústavu jako stážistka. Naučila jsem se různé metody a postupy, jak získávat genetické informace. Taková praxe je nesmírně cenná, ale stejně po čase zjistíte, že se práce stává rutinní. Ty samé věci musíte dělat pořád standardně stejně dobře.

Vaše práce vyžaduje velkou zodpovědnost, když podle jejího výsledku padne třeba i rozsudek…

V poslední době vyřešení případů závisí hodně na znalcích. Až moc. Ze soudních procesů se mnohdy stávají procesy znalecké. Protistrany si předhazují různé posudky, přitom ale posudek není všechno. Má sloužit jako podklad pro soud, ale ten by ho měl brát v kontextu svého vlastního názoru.

Nebrat posudky jako dogma a umět je jen použít ke svému rozhodnutí?

Ano. Znalec mnohdy falešně sebejistě říká, že je prakticky jisté, že se stalo to a to. Soudce si s tím nechce víc lámat hlavu a znalecký posudek bere jako hlavní zdroj, který mu pomůže v rozhodnutí. Posudky se někdy přeceňují, berou se jako absolutní pravda. Každý expert může ale danou věc interpretovat trochu jinak. Nebo i hodně jinak. A každý odborník se může zmýlit.

Proto se dělá posudků více?

Záleží, z jakých informací znalec vychází a jaké předpoklady bere v potaz. Některý předpoklad nemusí platit. V úvaze se může dopustit omylu. Interpretace činu může být zavádějící. Navíc televizní seriály nahrávají představě, že znalec je ten, který všemu rozumí, všechno odhalil. Jenže v dějinách kriminalistiky, a to i té moderní, lze potkat řadu případů, kdy se znalec uťal.

Kdy například?

Třeba když expert tvrdil, že materiál určitého muže se za nehty oběti nemohl dostat jinak než při fyzickém kontaktu, ale nevzal v potaz, že ten člověk má silnou dermatitidu a trousí obrovská množství DNA, kudy chodí. V takovém případě totiž může materiál putovat za nehty jiné osoby třeba i prostřednictvím bankovek. Nevezmete-li tuhle skutečnost do úvahy, zásadně se tím zkreslí celý pohled na věc.

Když vidíte v televizi kriminálku, poznáváte v ní svou práci?

Cíleně se na ně nedívám. Je to stejné, jako kdybyste trávila osm hodin denně učením dětí, tak si večer už nepustíte seriál My všichni školou povinní. Budete toho mít dost. Není samozřejmě špatně, že detektivní seriály existují, ale realitu malinko nebo i víc deformují. A protože většina diváků nemá s tímto prostředím reálný kontakt, berou je jako normu, že to takhle funguje. V seriálu z prostředí nemocnice divák filmovou nadsázku mnohem snáz odhalí, dokáže si porovnat osobní zkušenosti. 

Čím seriály realitu zkreslují?

Například do scénáře prostě nemůžete napsat, že někdo přinese vzorky do laboratoře a na podatelně mu řeknou, že to bude trvat dva měsíce, protože jsou přetížení. Rozbouráte seriál, a je po příběhu.

Co ještě divákovi nedojde?

V reálu pracuje na případu mnoho různých specializovaných znalců. Například experti na daktyloskopii, genetiku, chemii, ale to do scénáře dát nemůžete – v něm musí figurovat jedna hlavní postava experta, která se věnuje všemu. Ale je pravda, že dneska mají detektivní seriály vyšší úroveň, mají expertní poradce, kteří mohou dodávat tipy na zápletku.

Oslovují i vás kvůli scénáři?

Tu a tam. Nedávno mi psala jedna známá spisovatelka, že by potřebovala probrat metody, jak se nejlépe zbavit mrtvoly. To je taková klasická otázka.

A co jste jí poradila?

To nemůžu prozradit, přece jí nepropálím zápletku.

Jak často se dostanete k soudu?

U soudu znalec nemusí být přítomný, když je vyznění posudku jasné. Třeba v případě, že byla konkrétní osoba identifikována. Pokud má ale soud nebo jedna ze stran nějaké otázky, tak znalce soud předvolá. Každý odborník by měl vědět, jak to u soudu funguje, aby znal své místo a svou roli, protože znalec je zde ryze proto, aby přinesl soudu odborné informace. Nesmí vznášet názory, zda je někdo vinen či ne.

Už vám někdo kvůli práci vyhrožoval?

Násilím ne, ale určitě byl někdo se závěry nespokojený. Když posudek někomu neprospívá, emoce jedou naplno. Znalec je ale taková „prodloužená ruka boží“, nemůže za to, jak vyšly výsledky. V horším postavení než znalci jsou spíše svědci.

Víte, na koho posudek děláte, nebo je to anonymní?

Základní informace o případu máte vždycky, ale když zjistíte, že toho člověka znáte, máte povinnost to říct a případem se bude zabývat někdo jiný. I když nechcete, jste stejně ovlivnění. U jednoho případu, pokusu vraždy, jsem zjistila, že obětí je můj spolužák. Přestože jsem ho od základní školy neviděla, případ jsem odmítla. I když vím, že já případ nijak nezmanipuluju, vždycky na to může někdo poukázat.

Vzpomenete si z praxe na zajímavý případ, kdy bylo těžké pracovat s DNA?

U jednoho trestného činu se náhodou potkali dva lidé, jejichž genetické profily byly velmi blízké. Jedna osoba byla oběť přepadení, druhá svědkyně útoku, která pánovi pomohla. Oba sahali na věc, kterou pachatel upustil. Musel se tedy i od nich vzít srovnávací vzorek. A nám vyšlo, že oběť a svědkyně si jsou profilem příbuznější než bratr se sestrou, přitom spolu neměli nic společného. Hodně nás to zaujalo.

Mohli být nevlastní sourozenci…

I kdyby byli nevlastní sourozenci, neměli by pravděpodobně genetický profil tak blízký. V dalších markerech DNA, které jsme dotestovali, už byly rozdílní. Sešli se jen v tom klasicky testovaném profilu. Opravdu to byla velká náhoda. Kdybychom je dostali jako dva neznámé vzorky, tak bychom řekli, že jsou s vysokou pravděpodobností sourozenci.

Z čeho se DNA nejlépe získá?

Záleží na tom, kolik je ve vzorku genetického materiálu ve chvíli, kdy se stopa vytvoří. Rozdíl je také obecně mezi jednotlivými sekrety, tedy mezi krví, potem, močí, spermatem... Pot a moč jsou na DNA vcelku chudé. Ejakulát je variabilní, může obsahovat obrovské množství DNA, pokud je v něm spousta spermií. Anebo taky neobsahuje spermie žádné, a vzorek je pak na DNA velmi chudý.

Záleží asi i na prostředí, v jakém se uchová, nebo ne?

To je právě ono. Krev na textilu zaschne, zůstane dlouho v dobrém stavu, ale na vlhké látce ji během pár dní sežerou bakterie. Jsou vděčné za každý substrát, který najdou. Když ze sebe sundáte mokré oblečení a někde ho zapomenete, stačí krátká doba a prádlo mírně řečeno nevoní. To je dané bakteriálním růstem. Malinkatá stopa na oblečení může v suchu vydržet i 300 let a lze ji analyzovat, velká stopa ve vlhku je zničená už po týdnu.

A co nedopalky?

Nedopalky od cigaret jsou všude na místech trestných činů a jsou dobrým zdrojem DNA. Měla jsem ale případ, který se vymykal. Ta kauza se odehrála v nevěstinci a u jedné značky nedopalků se nám opakovaně nedařilo stanovit DNA profil. A na nedopalcích nebyly dokonce ani stopy dotekové. Až posléze se zjistilo, že dotyčná používala špičku a stylizovala do období 30. let, takže nosila rukavičky. 

Dělala jste i analýzy kostí?

Dokonce svoji diplomku jsem dělala na středověkých kostech ze hřbitova v Brně. Snažili jsme se prokázat příbuzenské vztahy osob. Na zpracování kostí se přitom musí člověk hodně specializovat. V kriminalistice ale zpravidla analyzujete kosti mnohem mladší než středověké. Jsou to nálezy lidských ostatků z lesů, „od silnic“… Kosterních pozůstatků různého stáří je v krajině mnoho.

Analyzují se měkké tkáně lépe?

Metodologicky ano. Ale zase mnohem rychleji degradují, takže nakonec to kosti zachraňují. Z měkkých tkání už nedostanete nic, ale kosti v sobě DNA pořád drží.

Když z nich máte vzorky. Na jaké otázky dokážete odpovědět?

Kromě identifikace osoby lze už dnes určit, jakou měla barvu očí, vlasů, pokožky. Zjistíme biogeografický původ člověka, tedy k jaké světové populaci člověk patří. A to poměrně s velkou přesností. Například, že to byl muž z oblasti Pyrenejského poloostrova.

Zajímavé je, jak odborníci dokážou vytvořit obličej historické postavy. Třeba světce Jana Nepomuckého.

Ano, faciální rekonstrukce umí prozradit, že člověk vypadal úplně jinak, než jak si ho představujeme, nebo než byl zobrazován. Tenhle antropologický obor se mi moc líbí, protože spojuje odborné s výtvarným. Rozpoznávání podoby je vůbec úžasná věc. Mozek nefunguje tak, že by si něco měřil, všímá si spíš vzorů, výrazných prvků.

Uplatňuje se obor v kriminalistice při hledání osob?

U nás se tyto metody rekonstrukce obličeje používají omezeněji. V Americe je to mnohem častější postup. Vytvoří se podoba, a pak si někdo vzpomene, že takhle vypadala jeho sousedka.

Halina Šimková (*1975) vystudovala antropologii a genetiku člověka na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Na Fakultě chemicko-technologické učí předmět Forenzní genetika, stejnou specializaci přednáší i na VŠCHT v Praze a Přírodovědecké fakultě UK. Šestnáct let působila jako kriminalistická znalkyně v oboru analýzy DNA v Kriminalistickém ústavu Praha, nyní se kromě forenzní genetiky věnuje především aplikaci bayesovské inference ve forenzních vědách. Patří mezi zakladatele Centra pro bayesovskou inferenci 4BIN (www.4BIN.org). Od roku 2018 má vlastní pořad Expertíza na Stream.cz.

TEXT: Věra Přibylová/ FOTO: Adrián Zeiner
Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět