Historik Vítězslav Prchal: Pro raný novověk je důležitá iluzivní hra

3. 12. 2018

Historik Vítězslav Prchal působí na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Specializuje se na dějiny vojenství a šlechty v období raného novověku. Jeho poslední kniha se zařadila k excelentním výsledkům vědy. V rozhovoru jsme si povídali nejen o knize, ale také o zbraních či pardubických zámeckých valech, které jsou evropským unikátem.

Na podzim roku 2017 se vaše jméno objevilo na seznamu výsledků hodnocení vědy výzkumných organizací, který zveřejnila Rada pro výzkum, vývoj a inovace. Kniha Společenstvo hrdinů: Válka a reprezentační strategie českomoravské aristokracie 1550–1750 byla „ověnčena“ několika oceněními. Jaký nový pohled jste na dějiny vojenství přinesl?

Zabývám se kulturními dějinami vojenství. Ve dvacátém století se autoři knih s tematikou vojenství zabývali spíše fakty – tzn. „počítali“ vojáky, muškety, výzbroj a výstroj, zajímaly je operační dějiny, ale opomíjeli psát o kulturních a symbolických souvislostech takových jevů. Má kniha se od těchto klasických vojenských dějin odlišuje, pohled na ně je mnohem širší. Šlo mi o to, abych postihl vazbu mezi podobou válečnictví a války a charakterem společnosti, která tu válku vede.

Jinými slovy – vaše dílo tady chybělo.

Kniha zacílila do prostoru, který byl zatím badatelsky spíše nevyplněn. Dějiny vojenství neměly dlouhou dobu mezi akademiky příliš dobrou pověst. Většinou byly psány bývalými profesionály z armády, z toho důvodu je civilní historikové brali jen jako takové „hraní si na písečku“, které k jejich vážným tématům nemá co říci.

Taktiky či výzbroj musí být jen začátkem úvah o dějinách vojenství. Cílem úvah je, jaký měly tyto na první pohled marginální změny dopad na společnost raného novověku a její kulturu. Platí to ale i obráceně – jak kultura, zvyky a komunikační kódy dané společnosti určovaly její militární chování. Takový způsob nahlížení na vztah společnosti a válčení je již řadu desetiletí aktuální v zahraničních historiografiích, zejména v angloamerickém prostoru, v českém prostředí se začal nesměle ozývat teprve nedávno. Metodologický koncept tzv. New military history  jsem se snažil propojit s druhým pilířem mého zájmu, a sice dějinami elit, dějinami aristokracie.

Jedná se čistě o výzkum na české půdě?

Kniha má v názvu sice zakotvenou českou a moravskou aristokracii, ale pro období 16. a 17. století se nelze striktně zabývat pouze českými dějinami. Už jenom proto, že český stát samotný tehdy neexistoval, byl součástí multietnické habsburské monarchie. Musíme tedy vývojové procesy vnímat v širším kontextu, v rámci střední Evropy.

Z jakých pramenů čerpáte informace?

Těch pramenů je velké množství, jejich výběr pak spočívá v tom, co by mělo být hlavním záměrem práce. Aktuálně se například snažím postihnout míru zapojení české a moravské aristokracie do struktur důstojnického sboru vznikající profesionální habsburské armády raného novověku, tedy ve století mezi vestfálským mírem a tereziánskými reformami, v období let 1650 a 1750.

Primární zdroje, se kterými pracuji, jsou uloženy v centrálních archivech ve Vídni. Jsou to například protokoly dvorské válečné rady, stará polní akta (uložená ve Válečném archivu ve Vídni), kde je obrovské množství neprobádaného materiálu. Vyžaduje to spoustu času, než se tím člověk „prokouše“… To je možná také jeden z důvodů, proč se kulturní dějiny vojenství příliš nepěstují u nás, na Slovensku ani v Rakousku. Bádám také v písemnostech rodových archivů, osobní korespondenci rodinných příslušníků a samozřejmě mě zajímá i výzdoba sídel, která odrážela sociální postavení, identitu válečníka. Tyto prameny se pak snažím kombinovat.

Kniha „Společenstvo hrdinů“ je excelentním výsledkem.

Ve své knize jsem chtěl popsat, jak důležitá byla pro reprezentaci šlechty role válečníka, aniž by ve skutečnosti musely tyto elity fakticky bojovat. Na konci středověku se významně změnily podmínky zapojení aristokracie do skutečného boje, řada šlechticů nechtěla pozvednout meč, přitom válečná sebeprezentace pro ně byla stále nesmírně důležitá. Téměř pro každý šlechtický rod a pro sociální identitu jeho členů bylo důležité „hrát si na vojáky“, protože jejich prestiž a společenská výjimečnost stály na hrdinství a válečné glorii. Jinými slovy – sledoval jsem symbolické prostředky, kterými se jednotlivé rody vojensky prezentovaly, i když daní „urozenci“ aktuálně vůbec nebojovali a realizovali se raději v jiných kariérních modelech v civilní sféře, například ve službě u dvora, v zemských úřadech nebo v církvi.

Na jakém konkrétním materiálu jste tuto hypotézu dokazoval?

Prvním objektem mého zkoumání se staly zámecké zbrojnice. Popsal jsem, k jaké proměně došlo během sledovaných dvou století v jejich skladbě a také ve způsobu jejich prezentace v rámci šlechtických sídel. Zbrojnice už nebyly pouhým skladem zbraní, které byly ihned připraveny k boji, ale vznikaly pozoruhodné umělecké sbírky, jejichž vystavování začalo mít muzeální až galerijní charakter. Šlechta se v reprezentativních prostorách svých sídel chlubila puškami vyrobenými na zakázku od nejpřednějších puškařů Evropy nebo zbraněmi, jejichž původ byl velmi vzácný, například se jednalo o dary od významných osobností. Zároveň však takové kolekce odkazovaly k jejich původní militární funkci.

Druhou cestou byla analýza ikonografické výzdoby zámeckých sídel. Z obrazového ztvárnění vojenské minulosti lze vyčíst, jakým způsobem akcentovala aristokracie v dějinách rodu a svých předků militární prvky, jak ukazovala na válečné ctnosti šlechty jako sociálního stavu.

Byla to vše jen hra a iluze…

Svým způsobem ano. Raný novověk je do značné míry postavený na iluzivní hře, kterou tehdejší společnost inscenovala, zkrátka jste byli tím, za co vás okolí považovalo. Lidé si museli stále myslet, že jejich elity jsou aktivními bojovníky, že jsou hrdiny – tedy společenstvem hrdinů.

Který ze šlechtických rodů byl mistrem ve ztvárnění těchto iluzí?

Volené strategie byly velmi pestré. Záleželo na minulosti rodu, možnostech, které mohli do této sebestylizace vložit, na tom, jak vysoko byla aristokracie postavena u dvora. Většina výzdobných programů byla založena na jedné či více konkrétních osobách z dějin rodu. Jako příklad mohu uvést portrétní galerii Valdštejnů na zámku Duchcov – zde je velmi dobře tato sebeprezentace ikonograficky znázorněna, jsou zde více jak dvě desítky portrétů pečlivě vybraných předků a jejich původ je dotažen až ke Zdeňkovi z Valdštejna, který si měl své uznání vysloužit na první křížové výpravě, kde hrdinsky zachránil několik výše postavených osob. Na památku mu byl vylepšen erb, který Valdštejnové nosí. Jenže je to samozřejmě zase jen legenda, která byla v rodě velmi živá, a díky ní mohli vysvětlovat původ svého znaku.  

Pernštejnové měli také svou legendu?

Ano. A také ji náležitým způsobem hrdě prezentovali, jak se slušelo a patřilo. Jen v Pardubiccích jsou dodnes k vidění na třech místech (na zámku, na kostele sv. Bartoloměje a na jednom z domů na náměstí) původní reliéfní desky zobrazující klíčovou část rodové pověsti o prostém, leč čestném, silném a neohroženém uhlíři. Ten dokázal holýma rukama zkrotit mohutného zubra, který mu chodil vyjídat zásoby, za houžev v nozdrách jej dotáhnout před vladaře a tam mu jediným rozmachem sekery setnout hlavu. Za tento chrabrý čin byl ohromeným markrabětem povýšen, země, na které hospodařil, mu byla darována a do znaku získal hlavu divokého zvířete, které přemohl.

Mluvil jste o zbrojnici jako o jedné z cest, která vedla k šlechtické sebereprezentaci. Pardubický zámek měl také svou zbrojnici.  Čím tedy disponovali Pernštejnové?

Na pardubické zbrojnici jsem badatelsky začínal. Moje diplomová práce se zabývala vznikem a pozdějším zánikem pernštejnské zbrojnice v polovině 16. století, její skladbou, jejím využitím a důvody vzniku. Penštejnové byli rodem politicky nesmírně aktivním, sebevědomým, bohatým a proto se logicky podíleli také na obraně země. V tehdejším vojenském systému měli povinnost odvádět určitý počet ozbrojenců, museli mít tedy zbrojní sklad, aby mohli své muže vyzbrojovat. Zbrojnice v Pardubicích byla skutečně obrovská, mnohem větší, než velela prostá matematika a nutnost. Podobný zbrojní arzenál se nacházel pouze v královské zbrojnici na Pražském hradě. Chladných zbraní, jakými byly například píky, uchovávala zbrojnice dvakrát až třikrát více, než bylo potřeba, stejně jako prsních pancířů a další ochrany těla. Tehdy nejprogresivnějších a vlastně teprve nastupujících ručních palných zbraní -  hákovnic, ručnic, mušket - bylo přes tisíc kusů, k dispozici bylo také osmdesát dělových hlavní. To už bylo skoro na malou soukromou armádu.

Čím byla ojedinělá?

Byla speciální tím, že byla umístěna na hlavním rodovém sídle jednoho z nejmocnějších rodů. Byla určena nejen pro praktické okamžité použití, ale výrazně také pro reprezentaci rodu. Tedy musela odpovídat tím, kde byla umístěna, jak byla velká, jak vypadala, jakou měla skladbu. Říkám tomu reprezentace množstvím. Je to taková variace na okázalou spotřebu například při slavnostních hostinách. Z původní zbrojnice ale nic nezůstalo, známe ji pouze z inventářů a písemných pramenů 16. století. Na zámku by měla v blízké době vzniknout nová expozice věnovaná této zbrojnici, která bude více interaktivní a návštěvníci si budou moci repliky zbraní „osahat“ a vyzkoušet.

Takže repliky kanonů na valech jsou prvními vlaštovkami.

Trochu doufáme, že jich časem bude víc, jako za Pernštejnů. Jejich umístění není náhodné. Stojí tam, kde podle pramenů páni erbu zubří hlavy na tehdy nevídané moderní fortifikaci vystavovali na odiv technologicky náročnou a drahou chloubu své pardubické zbrojnice. Kanony jsou repliky zhotovené podle dobových vyobrazení. Čerpá se ze zbrojních knih Maxmiliána I. Habsburského. Jsou to vzácné iluminované kodexy, ručně malované katalogy zobrazující inventář císařských arzenálů v dědičných zemích. Tyto rukopisy nám umožňují rekonstruovat podobu děl z počátku 16. století, tedy i těch, které vlastnili Pernštejnové. Naštěstí stále máme šikovné řemeslníky, kteří i v 21. století dokáží na základě dochovaných nákresů spočítat, vyprojektovat a vyrobit věrné makety dávno neexistujících válečných nástrojů.

Z původní zbrojnice se nic nedochovalo, zůstalo alespoň opevnění, tedy zámecké valy.

Valy jsou integrální součástí někdejší pardubické hlavní pernštejnské rezidence a jsou evropským unikátem, protože představují kompletně dochovaný přechodový typ fortifikace mezi gotickým hradem na vyvýšeném nepřístupném místě a geometricky pojatou barokní pevností v nížině, která se stavěla na strategických uzlových bodech. Valy umožňovaly aktivní dělostřeleckou obranu, uvnitř se nacházelo prostorné reprezentační sídlo schopné pojmout dostatek lidí i zásob. Základy vznikly sice za Viléma z Pernštejna, ale v budování pokračovali i jeho synové. Tato tzv. rondelová fortifikace vznikla koncem 15. století v Itálii a pernštejnská sídla jsou ojedinělá tím, že jako první v našich zemích tento moderní systém přejala. Velmi podobně bylo opevněno i město. Ještě za třicetileté války se tento systém opevnění osvědčil, v roce 1645 se hlavní švédská armáda pokoušela dobýt Pardubice a ani po intenzivním několikadenním snažení se jí to nepodařilo. Nevýhodou bylo, že zámeckému sídlu chyběl park či zahrada. Z jednoho rondelu si Pernštejnové vytvořili malý parčík, kde se nacházela zeleň a jakýsi nevelký dřevěný letohrádek. Stromy jako takové ovšem na valech nebyly.

Kdy začalo opevnění postrádat svou funkci?

Svou militární funkci splnilo jen za třicetileté války. Během 17. století se obrana územního celku přenesla na bedra velkých státem budovaných bastionových pevností, jakými byly například Hradec Králové, Olomouc, či později Josefov a Terezín. Pardubické valy tak další vojenské využití už nenašly. Zachovaly se paradoxně díky tomu, že zde už nesídlila šlechtická vrchnost se svou nutkavou potřebou neustále jít s dobou, přestavovat své zámky, rekultivovat okolí. A dělat parky pro správu panství či hejtmana už postrádalo smysl. Díky tomu se pardubické valy unikátně dochovaly a jsou dodnes němým dokladem toho, jak aristokracie raného novověku umně dokázala propojit otázku symbolické reprezentace a sociální prestiže s oblastí praktické vojenské vědy.

Kdo je PhDr. Vítězslav Prchal, Ph.D.

Vystudoval historii a archivnictví na Univerzitě Palackého v Olomouci. Doktorát v oboru českých dějin získal na Karlově univerzitě v Praze. Od roku 2006 působí jako odborný asistent pro dějiny raného novověku na Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Zabývá se dějinami elit, raně novověkým vojenstvím, dějinami habsburské diplomacie, symbolickými reprezentacemi a dějinami kultury. Je výkonným redaktorem česko-anglického odborného periodika Theatrum historiae (ERIH+), vydávaného Fakultou filozofickou UPa.

Bc. Věra Přibylová

Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět