Ivan Baborák: Živil jsem se rukama a snil o umění

18. 06. 2014

Stal se umělcem, protože neměl vlohy pro bigbít. Tak by se dal s trochou nadsázky popsat rozhodující okamžik v životě Ivana Baboráka, díky kterému se z něj nestal tuctový rocker, ale uznávaný výtvarník a designér.

Ivan Baborák se narodil v roce 1955 v Chrudimi. Od dětství měl k umění kladný vztah. Ačkoliv chtěl umění studovat, nemohl, protože neměl správný kádrový profil. Ale nakonec si cestu k uměleckému vyjádření našel. V roce 1993 se začal výtvarnou prací živit ve svobodném povolání a vyučoval design. Od roku 1998 vystavuje svá díla nejen v České republice, ale i v zahraničí. Například v Belgii, Nizozemí a Švýcarsku.

Jak jste se dostal k umění?

Můj táta byl nedělní malíř, v dobrém slova smyslu. Maloval, jen když měl náladu, a byl to rituál. Voněl terpentýn, prostě svátek. Všichni mý kamarádi vsadili na bigbít, třískali do kytar. A na rozdíl ode mne jim to šlo. Byl jsem zoufalej. V pubertě šlo hlavně o holky. Oni je měli a já nic. Tak jsem se dal na umění. Šlo o to, se tvářit mysticky a hlavně o tom umění dlouze hovořit. Nějaký čas mě to vydrželo, ale nakonec jsem tu výstavu udělat musel. V těch nesvobodných dobách bolševických se říkalo „volná noha“ nebo „svobodné povolání“, a to znělo velmi dobře, téměř neuvěřitelně, a stálo za to se o umění pokusit. Měl jsem představu, že budu v balíku, popíjet šampaňský a holky budu znuděně odmítat. Nakonec je vždycky všechno úplně jinak. Táta a vlastně i moje máma řekli soudruhům, co si o nich myslí, a bylo vymalováno na dlouhou dobu. O výtvarných školách jsem si mohl nechat zdát, živil jsem se různě, hlavně rukama, abych měl klid. A studoval jsem soukromě.

Proč jste na začátku svého uměleckého působení zvolil právě malby a kresby jako způsob svého uměleckého vyjádření?

V podstatě je jedno, jakou formou se vyjadřujete, pokud jde o skutečnou tvorbu. Mám rád ironii, sebeironii, srandu i poezii a obrazy plodí nové obrazy, a pokud jste obdařená viděním a propojují se vám věci a obrazy, stane se, že máte najednou v sobě přetlak. Pak stačí jen sáhnout po tužce, štětce, dlátu či klávesnici, nadechnout se zhluboka, a pokud se daří, tak je to radost v plození. Pokud se nedaří, jsou to muka, která obyčejně odnesou vám blízcí, ale oni si časem zvyknou, neb je jim odměnou doba, kdy se vám daří.

Kde berete inspiraci ke své tvorbě?

Nevím, prostě to přijde. Jde hlavně o motiv, to je myslím rozhodující. Ztvárnění, či technika je věc cviku a řemesla, to se dá naučit, to ostatní musíte mít dáno.

Jak a proč jste navázal spolupráci s panem Bronislavem Starým?

Broňka jsem potkal v Chocni a velmi si vážím jeho řemeslné zručnosti. Výborně se s ním spolupracuje. Jen doba je pro kumštýře krutá a všichni se nyní musíme víc ohánět komerčně.

Proč jste se rozhodl právě pro design židlí?

Neděláme jen židle, jsme v týmu schopni vyrobit i mnoho jiných věcí do interiéru. Dělali jsme skříně, postele, prostě cokoliv. Ale pozor, jsou to originály a je potřeba počítat i s tím, že výroba je náročná. S tím se pojí i cena.

Je design dalším způsobem Vašeho vyjádření, které plánujete nadále rozšiřovat. Mohlo by v budoucnu převažovat nad Vašimi obrazy?

Učil jsem patnáct let design na Technickém lyceu v Chrudimi, učil jsem externě a ve středu. Byla to střední škola. Mám rád hru i náhodu, jak v životě, tak i v umění. Nemyslím, že by cokoliv převýšilo malbu, kresbu a grafiku. Vyjadřuju se například i literárně, vydal jsem knihu říkadel z regionu Chrudimska a Hlinecka.  Jmenuje se to Byla jedna babka a byl jeden dědek. A mám připravenou knihu povídek z mého mládí v Chrudimi, měla by jít do tisku letos. Hraju si rád. Jen se mi nedostává čas na všechny nápady a projekty, co mám v hlavě. Čas a bankovky.

Co považujete za svůj největší umělecký úspěch?

Největší úspěch je, že i přes různé krize a tíživé doby našeho českého prapodivného kapitalismu, se stále ještě živým uměním na volné noze. A doufám, že to tak i doklepu. Jsem v balíku, popíjím šampaňské, přikusuju kaviár a odmítám znuděně krasavice.

Monika Čápová
studentka Fakulty ekonomicko-správní UPa


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět