Rozhovor s Bronislavou Volkovou: Na univerzitě jsem našla spřízněné duše

12. 12. 2014

Básnířka, sémiotička, kolážistka a překladatelka. Tím vším je profesorka Bronislava Volková. Její koláže byly během měsíce listopadu k vidění ve vestibulu auly Univerzity Pardubice. Autorka řady knih poezie, sémiotických prací nebo také rozsáhlých překladů se na úvodní vernisáži rozpovídala nejen o svých oblíbených kolážích a jejich technice, ale také o básnické tvorbě, se kterou sklízí úspěch v různých zemích, aktuálně i na Ukrajině.

Jak jste vnímala atmosféru na vernisáži, která zahajovala Vaši výstavu koláží?

Líbilo se mi tady. Byla jsem překvapená, kolik přišlo lidí, hlavně studentů. Je to vždycky zážitek číst pro studenty, protože například v knihkupectví je naprosto jiné publikum.

Jaké publikum?

Když čtu pro mladé lidi, vytváří se trochu jiná situace, než když čtu pro starší publikum. Studenti jsou na jedné straně méně zkušení posluchači, na druhé straně zase o to více vnímaví a otevření novým dojmům. Vytváří se i jiný pocit odpovědnosti, jaký je charakteristický pro vztah učitele a žáka. Starší publikum, s nímž se setkávám např. při čtení v knihkupectvích, je zase různorodější, což je stimulující jiným způsobem.

Proč jste se rozhodla svou expozici přesunout právě na naši univerzitu?

Našla jsem v tomto východočeském městě spřízněné duše, které o výstavu měly zájem.

Univerzita Pardubice a jmenovitě katedra literární kultury a slavistiky se jeví jako velmi aktivní, progresivní a zajímavá instituce, navštívila jsem ji jako účastnice konference o česko-americkém exilu, kterou pořádal The Comenius Academic Club společně s Fakultou filozofickou v červnu 2014. Myšlenka instalovat výstavu na univerzitě vznikala během dlouhodobé korespondence s doktorem Říhou, vedoucím této katedry.

Jaká jsou nejčastější témata vašich koláží?

Na tuto otázku se těžko odpovídá, protože velmi ráda experimentuji. Sesbírám různé materiály a v podstatě to vyplyne z nich. Samozřejmě to říkám velmi zjednodušeně, protože nejde jen o materiály, ale i o to, jaký význam koláži dám a jak materiály potom sjednotím. A jaké je nejčastější téma? Asi srovnávání přírodního světa se světem lidským.

Jakou používáte techniku?

Jsou to lepené koláže na rozdíl od digitálních. Já raději pracuji s vrstvením materiálu, způsobem, při němž se ho přímo dotýkám. Některé koláže bývají dokonce trojrozměrné, uplatněny jsou i objekty. Když jsou potom v tiskové podobě, vrhají objekty zvláštní stíny, a obraz získá zase jiný půvab. Ale v zásadě moje technika spočívá jednak v kombinování různých materiálů a jednak ve vyřezávání a vytrhávání určitých věcí z kontextu a vytváření kontextu nového a neobvyklého. Vznikne obraz, který vytvoří úplně nový koncept.

Jaký význam mají názvy koláží?

Koláž na plakátu k výstavě se např. jmenuje „Sen“. Názvy u koláží jsou pro mne důležité. Je zajímavé, že u básní je většinou nemám a čtenář si tak sám musí domyslet, o čem báseň je. U koláží jsem se naopak rozhodla název dílu systematicky dávat. Vytváří se tím zvláštní dynamika vztahu mezi názvem koláže a koláží samotnou.

Dá to tomu obrazu pointu.

Ano, vytvoří to další rovinu pro vnímání toho obrazu. Vy tuto koláž na plakátu můžete vnímat, jak chcete, což je v pořádku, ale když Vám teď řeknu, že tato koláž vyobrazuje třeba sen, tak svoji interpretaci touto nápovědou nejspíš trochu přehodnotíte.

Na začátku výstavy jste mluvila o Jiřím Kolářovi. Je vaším nejoblíbenějším kolážistou? Zamilovala jste si někoho v této oblasti výtvarného umění?

Neřekla bych, že mám své oblíbence, nestíhám všechny kolážisty sledovat, protože sama moc tvořím. Myslím, že nejvýznamnější český kolážista byl Jiří Kolář, v dnešní době je hodně zajímavé dílo českého umělce Miroslava Huptycha. Tvoří ale jinak než já. Má zcela jinou techniku i zaměření – podrobné vyobrazování a ozvláštnění objektů kulturního dědictví. Já se naopak soustředím na vymykání se z kulturních stereotypů a přimykání se k přírodním jevům jako jevům primárním. Moje koláže jsou v jistém smyslu abstraktnější a zároveň myslím citovější.

Máte ze svých koláží nějakou nejoblíbenější?

Jednou z mých oblíbených je právě „Sen“. Také „Ztracená civilizace“ je jednou z mých oblíbených koláží. Další koláží, kterou mám velmi ráda, je „Milost“, nebo také „Půvab“, anglicky „Grace“. Většinou jsou mé koláže původně pojmenovány anglicky, a „Grace“ může mít v češtině tyto dva významy.

Na vernisáži jste přečetla několik ukázek z Vaší básnické tvorby, které nepřímo korespondují s Vaší tvorbou výtvarnou. Zmiňovala jste, že titulek v koláži má docela velkou roli, ale nakolik si myslíte, že může koláž změnit pochopení básně?

Koláž v mé tvorbě prozatím význam básně nemění, protože to takhle nekoncipuji, ale spíše naopak. Když vložím kousek básně do koláže, změní význam toho obrazu.

Tak tedy spíše naopak.

Když se například dívám na koláž „Exil“…: Mám dvě básně o exilu, jednu ranou, druhá se jmenuje „Exil podle Kafkovy Ameriky“. Myslím, že ještě nebyla ani vydána v knížce. A pak mám také koláž na toto téma. Vznikla tedy báseň, koláž a druhá báseň. Všechny jsou podobou toho tématu, ale jedna druhou nemusí ovlivňovat. Báseň je uzavřený celek. Je možné, že nějaký čtenář namítne, že si prohlédl koláž, a to ho ovlivnilo při četbě básně. Na to má samozřejmě právo. Ale může jít prostě o volné varianty tématu.

Když píšete básně, který jazyk upřednostňujete? Rodnou češtinu, nebo angličtinu?

Česky umím pořád líp než anglicky, aspoň si to myslím, i když člověk občas některá slova zapomene. Jsem ale zvyklá myslet i anglicky. Střídám tedy češtinu s angličtinou. Až v druhé fázi knížku překládám, aby se sjednotila česká a anglická část.

Všimla jsem si, že výčet Vašich aktivit je vskutku obrovský. Která oblast umění Vás ještě zajímá?

Zajímají mě všechny oblasti umění, v zásadě se mé zájmy dost často mění. Mám také zájmy vědecké a překladatelské. Nelze ovšem dělat všechno najednou, ale lze dělat jedno po druhém a po třetím a pak se zase někdy k prvnímu vracet. Mám moc ráda i hudbu a film, ale naštěstí se o ně nepokouším.

Slyšela jsem, že ráda tančíte.

Žádná profesionální tanečnice jsem nikdy nebyla, ale chodila jsem na různé kurzy. Když mám příležitost, ráda tančím. V Bloomingtonu máme například skupinu, která se každý týden schází už čtyřicet let. Hraje naživo, tancují se lidové americké tance, zvané contra dance, je to dobrý tělocvik. Jinak mám ráda společenské tance, ale tam je vždycky složité sehnat dobrého partnera. Zkoušela jsem i sólové tance jako je jazzový nebo moderní tanec atd., ale na to nemám dostatečný talent.

Řadu let působíte v zahraničí. Kde se cítíte více uznávaná jako básnířka a kolážistka, v České republice, či v Americe?

Ono se to mění. Fakt je ten, že dřív než v Čechách jsem publikovala v Americe, avšak Amerika je obrovská a někdy se zdá, že v ní všechno zanikne, pokud nemáte jistý typ kontaktů, či nežijete v jistém metropolitním prostředí.

Česká republika je malá země, na literární a umělecký život se zde klade mnohem větší důraz a lidé se tu mnohem snadněji mohou proslavit, pokud jejich tvorba má jistý národní a politický charakter. Ale k těm já vlastně nepatřím. Chci jen říci, že je to otázka malé země oproti velké zemi. Má to úplně jiný charakter. Asi celkově mám více možností uplatnění své poezie a koláží zde. V Americe jsem ale zase měla možnost vytvářet experimentální multimediální představení, což v Čechách není až zas tak snadné.

Jsou to dva rozdílné světy.

Ano, to máte pravdu. Například když v Americe čtu básně, jsem vždycky překvapená, jak dobře to lidi přijímají, tím více, že jde většinou o překlady. V Americe vám své pocity dají i více najevo než v Čechách. Naopak v České republice se knihy více kupují a literární činnost zde má jaksi větší prestiž. Ale víte, kde se mé dílo v této chvíli prodává nejvíce?

Netuším.

Na Ukrajině. Byla jsem udivena hloubkou zájmu, který mi tam projevili.

Na Ukrajině?

Ano. Teď mi právě vyšla knížka v ukrajinštině, jela jsem tam na deset dní a měla jsem snad deset prezentací. Konaly se v televizi, v rozhlasu, na univerzitách i na veletrhu. Lidé si mé knihy hodně kupovali, a to i studenti.  To mě vážně potěšilo.

Ale přece v České republice jste také známá…

Ano, jistě. Na moje básnická díla vyšla během let či spíše už desetiletí řada recenzí v nejrůznějších časopisech a pořady z mých děl vysílal opětovně Český rozhlas a příležitostně i Česká televize. Vystavovala jsem v Čechách mnohokrát i své výtvarné dílo, a tak má výtvarná práce snad rovněž není zcela neznámá. Všechno je ovšem relativní. Např. moje sebrané básně Vzpomínky moře čekají v Čechách na recenzi už tři roky, na Ukrajině stačily nové knížce na recenzi dva měsíce.

Život a dílo Bronislavy Volkové

Bronislava Volková, rodným jménem Fischerová, se narodila 5. května 1946 v Děčíně, ale celé dětství strávila v Praze, kde navštěvovala základní i střední školu.  Po absolvování filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v oboru ruský a španělský jazyk v roce 1974 emigrovala, protože ji z politických důvodů nebylo dovoleno obhájit kandidátskou práci.

Po opuštění Československa začala pracovat na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. V roce 1976 emigrovala do USA. Bronislava Volková dále vyučovala na University of Virginia a Harvard University. Nyní žije ve státě Indiana a zde je vedoucí českého programu na katedře slovanských jazyků a literatury  na Indiana University v Bloomingtonu.

Bronislava Volková napsala deset sbírek básní v českém jazyce. Svou první sbírku Motáky do uší vydala v roce 1984 v Mnichově. Soubor její básnické tvorby Vzpomínky moře je doplněný jejími kolážemi. Její poezie je reflektivní, existenciální až surrealistická. Sbírka Proměny / Transformations je jedna ze sbírek, která je ve dvojjazyčném anglicko-českém vydání a je také doplněna jejími kolážemi. Její básně byly přeloženy do devíti jazyků. Od roku 2000 se věnuje tvorbě koláží. Vystavuje po Evropě i Americe a často výstavy spojuje se čtením své poezie nebo multimediálním představením.

Bronislava Volková se také věnuje překladatelské činnosti. Je spoluautorkou česko-anglické antologie české poezie 20. století s názvem Po hřbetě ďábla. Mezi další obory jejího působení patří sémiotika. Publikovala mnoho článků se sémiotickou,  genderovou,  židovskou a exilovou tématikou.

Darja Vičíková, Marie Csöszová
studentky FF, praktikantky zpravodaje


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět