Na vlastních longboardech křižují zemi, aby pomohli

29. 09. 2020

Honza, Vašek a Petr. Tři čerství absolventi Univerzity Pardubice. V jejich hlavách se zrodil smysluplný projekt. A v nápadu jim pomohla i vysoká škola. Sestrojili elektrické longboardy, na kterých projedou Českou republiku, aby nakonec za získané finance pořídili nemocnému Milánkovi speciální vozík.

Odkud jste přijeli do Pardubic?

Honza Kolařík: Ze Slapan, je to malá vesnice, která leží asi šest kilometrů od Chebu. Na hranicích s Německem začíná cyklostezka a tady začala i naše charitativní cesta. Chceme pokračovat dál přes větší česká a moravská města. Momentálně máme za sebou 300 kilometrů a zastávku v Pardubicích. Počasí není úplně příznivé, ale žene nás dopředu smysluplný cíl.

Jaký?

Vašek Štancl: Náš projekt Darujeme milion-snad. Vymysleli jsme si a sestrojili elektrické longboardy a jedeme na nich skrze republiku. Aby naše cesta měla hlubší smysl, rozhodli jsme se pomoct malému chlapečkovi, který potřebuje speciální elektrický vozík.

Honza: Dělám různé charitativní akce a chtěl jsem i tomuto projektu dát nějakou tvář, která bude mít smysl. Nedělám si iluze, že se nám sejde milion korun, ale moc rádi bychom pomohli. Je to vlastně smutný příběh. Rodiče už od začátku tušili, že s Milánkem není něco v pořádku. Lékaři jim nejprve řekli, že dítě je zdravé, ale nakonec se potvrdila diagnóza. Trpí spinální svalovou atrofií. Má horší průběh, zatím nedokáže sám sedět bez opory.

Je vaším cílem dělat nemoci osvětu?

Vašek: Teď už ji určitě děláme. Naše myšlenka byla, že jedeme na longboardech, ale jsou tu i jiní, kteří tyto aktivity dělat nemohou. Díky organizaci Život dětem, která nás seznámila s rodinou malého Milánka, má naše cesta hluboký smysl.

Jak to všechno začalo?

Honza: Vašek konstatoval, že by chtěl už konečně udělat nový prototyp elektrického prkna. Tak jsem mu řekl: „Do léta ho dodělej, a pak pojedeme na nějakou cestu.“ Postupně se to nabalovalo, až to dospělo sem.

Vašek: Čekalo se na nás s Petrem.  Studovali jsme inženýrský obor Řízení procesů a teprve před pár týdny jsme udělali na „fejce“ (Fakulta elektrotechniky a informatiky) státnice. 

Kam až pojedete?

Vašek: Na Lysou horu v Beskydech a přes místa jako Karlovy Vary, Prahu, Pardubice, Jihlavu, zastávku máme i v Brně. Právě ve větších městech jsme chtěli pořádat další akce na podporu projektu, ale kvůli covidu se často naše další aktivity ruší. Plánovali jsme například různé společné jízdy.

Co je vašich prknech unikátní?

Petr Šedo: Jsou prostě naše (smích). Navrhli jsme si je sami od začátku až do konce. Jsou to prototypy, tohle je třetí prototyp. Pořád je doděláváme. Každý den, co na nich jedeme, jsou lepší a lepší. Zjišťujeme chyby a řešíme, jak je odstranit. První den museli kluci pořád držet plyn, ale teď už mají tempomat. Tahle prkna jsou silniční, ale protože jsme cestou také zabloudili a museli projít po nezpevněných cestách, čtvrtý prototyp bude do terénu.

Vašek: Týden před naším odjezdem prkna ještě ani neexistovala. Bylo to hodně punkový (smích).

Jakou rychlostí na nich můžete jet?

Vašek: Maximálně 45 km/h, což je ale na helmu i kombinézu. Normální cestovní rychlost je tak 25km/h.

Už vás někdo oslovil, že by chtěl vaše prkno?

Petr: Jasně, lidi se nás ptají, kde jsme ho koupili. Když jim řekneme, že je to náš výrobek, mají zájem o jeho pořízení.

Máte konkurenci, která by vás ohrozila?

Vašek: To si nemyslíme. Takhle od A do Z to nedělá asi nikdo. Zatím jsme si vyrobili pár kusů, ověřili jsme si, že můžeme využít naše vědomosti ze školy a že to bude fungovat. Celkově nás práce s elektronikou baví. Já jsem vlastně konstruktér. A jestli to rozjedeme ve velkém, záleží na tom, jaký bude na longboardy ohlas.

Petr: My jsme hlavně fanoušci a udělali jsme si je pro sebe.

Říkáte, že studium vám při vývoji prken pomohlo…

Vašek: Ano, i díky lidem z fakulty se nám to podařilo. Nejvíc nás posunul Daniel Honc, vedoucí katedry řízení procesů. Ten nám nabízel velkou pomoc ve škole i mimo ni. Radil a pomáhal také Pavel Rozsíval z katedry elektrotechniky i další lidé.

Petr: To je hrozně těžký, každý nás učil něco jiného… Třeba statistika nám nešla, přitom je pro vyhodnocování dat hrozně důležitá. Na bakaláři jsme studovali elektrotechniku a informatiku a v navazujícím studiu obor Řízení procesů. Máme znalosti z více oborů a díky tomu jsme byli schopní navrhovat hardware i software.

Zajímá lidi příběh, který s sebou vezete?

Honza: Jsme překvapení, kolik lidí se na projektu podílí, sdílejí naše stránky. Už máme vybráno 52 tisíc a částka stále stoupá. Mám z toho husinu. Potkáváme lidi i v zapadlém bufetu, místní štamgasty, oni se nás ptají: „Kde jste se tu vzali? A na tomhle? Vy jste v blázni…“

Petr: Což nám zní v hlavě tak, že je vlastně všechno v pořádku (smích).

Vašek: Je super, kolik celebrit se zapojuje, například Ben Cristovao, se kterým jsme se už projeli. A taky nás začal sledovat Leoš Mareš. Tak uvidíme…

Co byste vzkázali mladým lidem, aby se věnovali něčemu smysluplnému…

Honza: Jak říká Vašek, pokud vás to nebaví, tak to nemá ani cenu. Nemá smysl přes odpor u něčeho setrvávat. Naši cestu jsme odkládali. Ale bylo to kvůli státnicím (smích).

Vašek: Neseďte jen u počítače. Ne že my bychom občas u něj neseděli, pracovat musíme… Ale známe to z kolejí, mladí lidé se nechodili ani bavit. Přitom si nemyslím, že by všichni tak hodně studovali, aby byli dobří. Pojďte proto raději zase ven!

Honza: Vejška je právě o tom, že potkáte spoustu kamarádů, kteří vám třeba vnuknou i ten dobrý nápad. Získáte skvělé kontakty.

Tak jaké máte zážitky vy?

Honza: Už když jsme na Univerzitě Pardubice studovali, dělali jsme různé akce. Chtěli jsme se například zapsat do české knihy rekordů. Do jednoho pokoje na kolejích jsme nacpali 88 klečících lidí. Ono by se jich tam vešlo ještě víc (smích).

Vašek: To byli právě ti, co chodili ven a znali jsme se s nimi. Někoho jsme vytáhli z pokoje, jen když vykoukl. Tenkrát tam klečela i paní uklízečka.

Kdy končí váš projekt „Darujeme milion-snad“?

Honza: V říjnu. Věřím, že peníze na vozík vybereme. A pak si zase něco určitě vymyslíme.

Přispívat Milánkovi můžete na sbírkový účet 83297339/0800 VS: 1717

Jan Kolařík (1992): Vystudoval bakalářský obor Provozní spolehlivost dopravních prostředků a infrastruktury na Dopravní fakultě Jana Pernera Univerzity Pardubice. Nyní pracuje v oblasti kvality ve výrobě elektromotorů.

Václav Štancl (1994): Inženýrský titul získal na Fakultě elektrotechniky a informatiky v oboru Řízení procesů. Baví ho elektrotechnika a je konstruktérem elektrického longboardu.

Petr Šedo (1994): Má titul inženýra v oboru Řízení procesů na Fakultě elektrotechniky a informatiky. Dělá psychickou podporu týmu. Prkna programuje a je také konstruktérem. 


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět