Kristýna Hypšová: Letošní studenti zvedli laťku o dvě patra

24. 06. 2014

Seminář Dramaturgie a produkce kulturního pořadu, jehož výsledkem je každoročně originální studentské divadelní představení, vede na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice Mgr. Kristýna Hypšová. Pod její taktovkou se studenti, jež si daný předmět zapsali, snaží vlastními silami stvořit divadelní představení.

V letošním roce studenti v rámci semináře připravili energií nabité představení, energetickou explozi, díky které, jak tvůrci slibují, poznáte harmonii hmotné i nehmotné energie a uslyšíte duši na vlastní uši. Představení nese navíc velmi příhodný název Energy Dr. Ink.

Pro náš rozhovor jsme si vybrali příjemné prostředí Bajerovy kavárny, kterou, jak je na první pohled zřejmé, Kristýna Hypšová na rozdíl ode mě už nějakou dobu zná. A tak mě napadá hned první otázka.

Vy jste přímo z Pardubic?

Já jsem originál z Pardubic.

Je tady několik divadel, hrajete v nějakém?

Hraju v Divadle Exil, které působí už šestnáct let. Je to pro mě taková základna, důležitá životní kapitola, ale už je to spíš taková část, kterou mám za sebou. Teď hraju v představeních A co láska nebo Putování s urnou, ale nic dalšího už neplánuji.

Teď se realizuji hlavně v rámci univerzity, ve studentských představeních. To mě baví a naplňuje, nemám už tolik potřebu hrát. I když občas na to jeviště vylezu a zamíchám se mezi studenty, dokud ještě můžu, dokud se tam ztrácím.

Předpokládám, že hraní máte spíš jako koníček. Co jste vystudovala?

Střední školu mám gymnázium v Hradci Králové. To bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Dostala jsem se do humanitní třídy a tam došlo k mému osudovému setkání s pány Ivošem Říhou, což byl můj učitel češtiny, a Tomášem Hejdukem, který učil základy společenských věd (Oba v současnosti učí na Univerzitě Pardubice; pozn. redaktora). Ivoš mi potom dal šanci na Katedře literární kultury a slavistiky. Takže to je jeden z těch důležitých lidí namé cestě. Na vysokou jsem šla na Humanistiku na Západočeskou univerzitu do Plzně, a protože to je takové hodně obecné, tak jsem začala studovat ještě Jazykovou a literární kulturu v Hradci. Mám vlastně dva bakaláře. Pak mám magistra z Fakulty sociálních věd v Praze, kde jsem studovala Mediální studia. Tady jsem měla vedoucího diplomové práce pana profesora Jana Jiráka a ten mi otevřel dveře do různých sfér, než o jakých jsem pro sebe vůbec mohla uvažovat.

Seminář a jeho plán jste si vytvořila sama?

Ano, to je můj projekt. Já sice nemám formální vzdělání, ale strávila jsem hodně času na různých seminářích a kurzech a jeden z nich, který byl financován Evropskou komisí, taková mládežnická výměna, se odehrál v Portugalsku. Tam jsme dostali za úkol vytvořit představení na téma Evropský rok boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení, což bylo téma pro celý rok 2010. Účastníci se rozdělili do různých workshopů a byli zaměstnáni určitou uměleckou činností. Na konci pobytu bylo představení, kde vystoupila zpěvačka s kytarou a zpívala píseň Mas Que Nada. Vypukla vřava, kdy diváci vtrhli na jeviště a začali zpívat s námi, to prolomilo jeviště a hlediště. Ten okamžik totálního prolnutí těch dvou světů byl tenkrát pro mě velká zkušenost. Já jsem v té době už nabídku na to dělat tento seminář měla, ale pořád jsem ještě váhala, protože jsem si moc nevěřila. S touto zkušeností jsem šla do prvního ročníku semináře, který skončil velkým úspěchem. Nikdo od toho moc nečekal, to možná i zapříčinilo tak velký ohlas. A to způsobilo další pokračování. Tak se stalo, že na vaší katedře vznikl seminář, kam studenti chodí zažít praxi.

Ve kterém roce se uskutečnil tento první seminář?

To byl rok 2010 a 2011, téma bylo sítě. Já jsem tenkrát studovala v Praze a bylo pro mě přirozené propojit zázemí svého oboru s tímto představením, aby to mělo hlavu a patu a byly tam nějaké myšlenky. Studenti pak přišli se svými vlastními nápady a se svými texty k tématu, k fyzické podstatě věci. Mluvili jsme o vodních cestách, kanalizaci, síti vztahů… Studenti se otevřeli nejen divákům, ale sobě navzájem a vlastně i sami sobě. Nebáli se riskovat, „jít s kůží na trh.“

Pro kolik studentů je seminář určen?

Předmět je vypsaný pro dvacet studentů, ale kapacita se průběžně mění. Někdy má student o předmět zájem a já si nedovolím říct ne, protože je přespočetný. Většinou se to číslo během semestru změní na něco kolem sedmnácti, patnácti. Ti jdou na zápočet. A pak máme dobrovolnou část, kdy já jim nabídnu, že s nimi budu zkoušet dál tu prezentaci, která většinou vznikne v zimním semestru. Ta se potom promění v představení, které už má parametry divadelního kusu. Akorát letos to vyšlo tak, že studenti byli po zimním semestru schopní prezentovat před vyprodaným Divadlem 29, které pak stálo a tleskalo. Myslím si, že je to obrovský posun oproti tomu, co tu bylo předcházející roky. Letošní studenti zvedli laťku o dvě patra, což pro mě znamená obrovskou výzvu do dalšího roku.

Jak celý ten tvůrčí proces vůbec funguje?

Každý člen týmu si zvolí nějakou oblast, které se chce věnovat. Já to mezi ně vlastně rozdělím jako úkoly. Jejich práce je zodpovídat za určitý úsek tvůrčího procesu. Někteří jenom hrají, někteří vytváří kostýmy, ten, koho baví komunikace, se stará o vnější stránku představení. Každý by si tam měl najít něco, co ho baví, čím může přispět, protože v tom má třeba nějaké zkušenosti. Zároveň si vyzkouší něco nového. Uplatní něco, co už umí, a vyzkouší si něco, co ještě nezná.

Studenti vlastně společnou energií to představení stvoří.

Ano, je to vlastně synergie. S touhle synergií jsme hodně letos pracovali fyzicky. Trošku jsme rezignovali na text, i když nakonec jsme ho tam přidali pro představení, které se uvádělo v rámci projektu BRAVO (Brána vědění otevřená, pozn. redaktora) a Noci mladých výzkumníků na zámku. Takže tam jsme přidali text a dějovou linku, která tam původně byla. Na zápočet jsme ji úplně vyhodili a nechali jsme tam jen pohyb a trochu toho textu, aby si diváci mohli odnést jen nějaké impulzy. Bylo hodně na nich, co si tam zasadí a jak to budou vnímat. Já mám možná radši tuhle verzi, která byla taková kratší a intenzivní. Měli jsme ovace, které já jsem třebana divadle nikdy nezažila. Byl to letos nejsilnější zážitek pro mě. Bylo to něco, co připomíná takovou změť signálů, které se najednou spojí v symfonii hlasů a těl, a dává to smysl. A lidé si to hodně užívají. Nejen diváci, ale i herci. Je důležité, aby si lidi uvědomovali svou hodnotu a v semináři je k tomu prostor.

A jaká je vaše úloha v představení? Účastníte se procesu nebo jen dohlížíte na to, jak studenti tvoří?

Já se s nimi třeba válím po zemi, dělám s nimi úplně všechno, protože já o to strašně stojím a je pro mě nejdůležitější to zkoušení. Zažít tu jejich energii. Začínáme cvičeními. Skoro vůbec nepracujeme u stolu a jsme stále někde v prostoru. V tomto roce to tak bylo z osmdesáti procent. Samozřejmě, že je potřeba nějaká dramaturgická příprava, a to sedíme u stolu a kreslíme třeba myšlenkové mapy. Letos jsme se zabývali mandalami, kruhy a zacyklením energie a důležitými termíny recyklace a reinkarnace.

Máte někdy problém s tím, že většina studentů chce jen hrát, nebo naopak chce stát někde v pozadí, za tím projektem?

Najít rovnováhu je asi to nejtěžší, protože někteří lidé se víc prosazují, ale to neznamená, že jsou lepší než ti, kteří jsou potichu. Pro mě je někdy těžké tohle rozeznat. Mezi dvaceti lidmi rozlišit, kdo je dobrý a kdo je jen hlasitý, to může být trošku problém. A je to poměrně dost vyčerpávající. Já dneska hledám způsob, jak to udělat nějak metodologicky, aby to nebylo tolik zatěžující pro pedagoga, protože si teď neumím představit, že bych vedla těch seminářů víc. Jsem tolik napojená na ty lidi, tolik jim dávám, že mě to v podstatě dost vysává. Tím, že se tomu věnuji jako jediné aktivitě na univerzitě, si to můžu dovolit. Dostala jsem nabídku vést podobný předmět na Katedře filozofie. V tu chvíli jsem se zamyslela, jestli bych byla fyzicky i psychicky schopná vést dva takovéhle semináře a obávám se, že ne. Ještě nemám dost vycvičenou tumetodiku, která by pedagogovi pomáhala udělatněkteré věci jednodušeji a tolik se do toho nepokládat. Ale to je všechno o hospodaření s energií, což byl vlastně i námět letošního představení.

Má zajímavý název. Jak vznikl?

Energy Dr. Ink? To vzniklo tak, že jedna ze studentek přišla s návrhem, že by tam mohla být postava Inky, která vlastně pochází ze slova reinkarnace. Pak jsme vymysleli, že by to mohla být zdravotní sestra na transfuzní stanici s energií. Původně jsme tam měli takové napětí mezi touto sestrou a doktorem. Vztah mezi nimi jsme různě definovali. Energy Dr. Ink, to pro diváka není úplně čitelné, ale pro nás je to taková důležitá hříčka nebo přesmyčka. Je to kód. Je to šifra, které my rozumíme. Je to pro nás nějaké spojení s tím příběhem. Energy Dr. Ink je energie, kterou někteří lidé konzumují a někteří dávají.

Mgr. Kristýna Hypšová absolvovala Gymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové. Má dva bakalářské tituly. Vystudovala Humanistiku na Západočeské univerzitě v Plzni a Jazykovou a literární kulturu na Univerzitě  v Hradci Králové. Magisterský titul získala v oboru Mediální studia na Univerzitě Karlově. Kristýna Hypšová je externí vyučující Univerzity Pardubice. Vede zde seminář s názvem Dramaturgie a produkce kulturního pořadu. Působí v Improinstitutu v Praze, kde má na starosti dramaturgii improvizačních workshopů pro firmy a veřejnost, zastává funkci textaře v kreativním studiu 2oom a hraje v Divadle Exil.

Marcela Benešová
studentka Fakulty filozofické UPa


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět