Jolana Voldánová: Mí hosté musí být „barevní“, takoví, kteří o životě hodně vědí

20. 05. 2015

Pardubická rodačka a moderátorka Jolana Voldánová (46) čtrnáct dnů po začátku sametové revoluce naskočila do tehdejšího Československého rozhlasu a tři roky poté ji učaroval svět televize. Oběma médiím zůstala s většími či menšími přestávkami věrná dodnes. O proměně zpravodajství, profesi moderátora, reportéra v terénu a dalších zajímavostech televizní žurnalistiky si povídala na setkání se studenty Fakulty filozofické v rámci předmětu Základy novinářské práce a etikety. Rozhovor poskytla i pro univerzitní zpravodaj.

Do České televize jste vstoupila v roce 1993, to Vám bylo dvacet čtyři let. Jak se zpravodajství od této doby změnilo?

Velmi zásadně, v mnoha ohledech k lepšímu, ale v mnoha aspektech i k horšímu.Vadí mi, že se dnes velký důraz ve zpravodajství dává na formu, nikoliv obsah. Ale to je samozřejmě dáno dobou a konkurencí na poli médií. Chápu, že doba je taková, že „věci“ mají být modernější a trendy se mění i v této oblasti žurnalistiky, zároveň se všechno vyvíjí, zpravodajství a přenos informací se zrychlují díky novým modernějším technologiím, ale obsah ve veřejnoprávní televizi by měl být vždy nad formou. Bohužel ne vždycky tomu tak je.

Fotogalerie z besedy s moderátorkou Jolanou Voldánovou

Když jsem nastupovala do televize, měli jsme jeden počítač na tzv. velíně (místnost, odkud se řídí zpravodajství, pozn. redakce), všechno se jinak psalo na strojích, mobilní telefony byly takové velké „krabice“, navíc jeden na redakci – dostal ho většinou reportér, který šel do sněmovny. Dnes už můžete na mobily nahrávat kvalitní videa, před dvaceti lety tyhle vymoženosti nebyly a museli jste se víc snažit. Nyní je všechno velmi zrychlené. Redaktoři mnohdy nepřemýšlejí nad výběrem slov, neřeší, jak reportáž vyzní, občas to k mému smutku připomíná spíš pásovou výrobu. Vlastní rukopis, podle kterého bych okamžitě poznala konkrétního redaktora, nějaký nový talent, moc často nevidím. Na relaci bezpečně poznáte, kdo ji skládal a kdo je autorem, na co dává důraz. Rukopis editorů se zkrátka nezapře, a i když ani tohle do čistého zpravodajství úplně nepatří, těší mě, že stále poznávám práci těch, se kterými jsem ještě spolupracovala.

Během setkání se studenty na naší univerzitě jste mluvila o tom, že v současné době se studenti, noví redaktoři, kteří přicházející na praxi či stáž, musí snažit mnohem více. Na co se klade důraz u začínajících reportérů?

Zda se prosadí, je také o velkém štěstí. Když se do zpravodajství dostanete, musíte si místo na slunci vybojovat sám. Nikdo vás nevodí za ručičku. Netvrdím, že nás někdo vodil, ale my jsme měli víc času a možností se to naučit, ale zase jsme se neměli od koho učit. Pokus – omyl byl tehdy přípustný. Dnes, když přijde mladý muž do televize a je „mistr světa“, tak to šeredně odskáče, obvykle hned na začátku.

To se děje asi dost často.

Ano, exhibice některých lidí je opravdu kolosální. A fluktuace lidí ve zpravodajství je obrovská.  Buď zjistí, že na to nemají, nebo je to semele, a pochopí, že tohle není svět, ve kterém chtějí dlouhodobě pracovat. Mít hlavu a oči otevřené a chtít se učit, to ale platí pořád. Televizní zpravodajství je plné ambiciózních lidí, talent, píle a sebekázeň je podle mě to, co některé vynese nad nudnou šeď, lépe řečeno nad obvyklý průměr. Když chcete, aby si vás někdo pamatoval, musíte vyniknout, být lepší. Ve společnosti, která je dnes orientovaná zejména na výkon, to není nic jednoduchého. A samozřejmě je to obvyklé i v jiných profesích.  

Fluktuace lidí probíhá napříč televizními stanicemi. Obličej jednoho se „protočí“ i třemi obrazovými médii.

Mediální trh je pořád malý, redaktoři skutečně pendlují mezi televizemi a rádii. Většinou ten, kdo nějak spolupracoval s televizí, začínal nebo pokračuje v rádiu (většinou je to spolupráce s Českým rozhlasem, pozn. redakce). Ale platí to samozřejmě i naopak. Spolupráce lidí z dvou veřejnoprávních médií mi přijde tak normální a samozřejmá a hlavně přínosná, že jsem občas nevěřícně kroutila hlavou, když se to nějaký vedoucí snažil změnit. Ovšem změna, skladba lidív médiích vychází od šéfů, kteří by podle mě měli být i vizionáři v tom, kam chtějí, aby se zpravodajství posunulo. To já trošku postrádám. Mám pocit, že jsou to takoví dělníci, kteří zpravodajství řídí stejným způsobem, jakoby řídili jiný – větší nebo menší podnik, to je vlastně jedno. Jsou to obvykle docela dobří manažeři, ale bohužel nikoliv novináři.

Říká se, že přechod z televize do rádia je jednodušší než obráceně.

Možná, ….Vždycky musíte mít na paměti, že v televizi musíte skloubit zvukovou a obrazovou stránku. Když přijdete z rozhlasu, kde jste se sice naučili skvěle mluvit, objevujete ještě vizuální stránku. Přejít z televize do rozhlasu je jednodušší, zde totiž funguje jen váš hlas. Díky němu čarujete, díky němu si dokážete získat přízeň posluchačů. Není to samozřejmě jediná deviza, ale je velmi důležitá. Protože díky vašemu hlasu a tomu, o čem mluvíte, se posluchači skládají v hlavě obrazy. Tady je prostor i pro fantazii, a to mám moc ráda.Televize je ovšem mocná čarodějka – k tomu hlasu přidá i tvář. Pro někoho výhoda, pro někoho nevýhoda. Ale „hýbací obrázky“ jsou pořád magicky přitažlivé. Proto je televize i pro novináře tak lákavá.

A kdo nepochodí v televizi či rádiu, uchýlí se k profesi tiskového mluvčího. To je další běžná praxe. Vás nikdy nelákalo „za někoho“ mluvit?

Dělat tiskovou mluvčí nebyl nikdy můj šálek. To bych neuměla, nechtěla bych ztratit svůj kreativní rozměr. Tiskový mluvčí se stává úředníkem se vším všudy.

Zpravodajství je o informovanosti, kdežto pozice tiskového mluvčího spočívá i v umění „vylhat se“.

Do jisté míry ano, ne každému je ale tohle vlastní. Tím však nechci říct, že tiskový mluvčí je lhář. Je to zvláštní, možná trochu pohodlný přechod od novinařiny, která na vás klade větší nároky. Já vím, že bylo období, kdy spousta lidí odešla dělat tiskové mluvčí a po dvou třech letech se z této pozice vracela zpět do řad redaktorů. To mi vždycky přišlo jako určitý střet zájmů. Ale už nemám přehled, jak to v tomto směru chodí v redakcích dnes.

Co říkáte současnému trendu, kdy zejména soukromá média sahají po „moderátorech“ z řad „misek“ a sportovců?

Bohužel to trošku devalvuje tuto profesi. Neuráží mě to, ale je mi této profese líto. On ten sportovec sice neumí mluvit, ale holky se na něj budou koukat… Myslela jsem, že jsme v České republice v této oblasti dál a nemáme potřebu sahat po prvoplánovosti a stupidních postupech. Na západ od nás to pořád funguje jinak, redaktoři zrají postupně a s věkem se dostávají k těm důležitějším pozicím, ze kterých mohou působit i mentorsky. Ve dvaceti prostě nemáte zkušenosti a nemůžete promlouvat k lidem tak, abyste si získali jejich důvěru. Hezká tvář je sice příjemná ke koukání, ale to je tak všechno. A když jste dvacet let hvězda v jiném oboru, nemůžete být najednou za „hvězdu“ někde úplně jinde a tvářit se, že je to tak v pořádku. To pro mě prostě není. Já pak vůbec nevěřím tomu, co mi ty nové „star“ říkají.

Lze u nás prorazit v roli začínajícího moderátora i ve čtyřiceti?

Nevím. Chtěla bych všem vlít naději do žil, že to možné je, ale nejsem si tím jistá. Na druhou stranu, když to přesně takhle funguje na západ od nás, proč by to jednou nemohlo fungovat i u nás. Ono to ale spíš souvisí s vyspělostí dané společnosti. Stále máme v mnoha ohledech značné rezervy.

Musela jste někdy odmítnout práci na tématu, protože jste z jakéhokoliv důvodu byla přesvědčená, že tohle dělat nechcete?

Určitě jsem se v téhle situaci ocitla. Jsou oblasti, které vám sedí a naopak ty, které jsou vám úplně cizí. Nemá smysl, aby vás někdo nutil do tématu, kterému vůbec nerozumíte, protože pak snadněji uděláte chybu. Když jsme ale v televizi začínali, museli jsme dělat všechno a hlavně se to všechno od začátku naučit.

Vlastně to funguje tak, že zpravodajec ví všechno a zároveň nic. Můžete například moderovat odbornou konferenci, ale v rámci ní obvykle vystupují ještě moderátoři-odborníci, kteří dělají tzv. kulaté stoly, tedy lidé, kteří znají reálie stokrát líp než vy, protože je to prostě jejich obor. Já si můžu sice nastudovat dostupné zdroje, klást provokativní otázky, ale obvykle se spíš snažím vytvořit příznivý a přátelský rámec, tlumit případné vášně a hlídat čas tak, aby program nenabral nějaký zásadní skluz.

Zkrátka úkolem novináře je předložit témata laickým způsobem, aby to bylo srozumitelné širokému publiku.

Zpravodajec nesmí dělat chyby, musí najít někoho, kdo tématu dobře rozumí a prostřednictvím odborníka danou věc vysvětluje. Občas ale i ve zpravodajství potkáte narcise, který okouzlen vlastní dokonalostí předkládá svoje názory a pravdy. Což je pro čisté zpravodajství záležitost zcela nepřípustná.

Pokud vás chvilku poplácává někdo po zádech a říká vám, jak dobře svoji práci děláte, ztratíte soudnost. A tak se občas i zkušeným televizním matadorům stane, že ztratí pevnou půdu pod nohama. Obvykle pánové mají tendenci myslet si, jak jsou pořád skvělí a ve formě, ale ona už to přitom dávno není pravda. Ach to ego! Vždycky jsem razila heslo – nezbláznit se z toho a zůstat nohama pevně na zemi. Televizní profese svádí k tomu, aby vás semlela špatným způsobem, pokud se neobjeví někdo, kdo vás ještě včas a bezpečně vrátí na zem.

Jaká odborná témata moderujete?

Nedávno jsem například moderovala konferenci zaměřenou na téma chytrá a zdravá veřejná městská doprava. Zabývala se propojením veřejné dopravy s dopravními prostředky, které člověk používá – včetně kola či vlastních nohou. Musela jsem se samozřejmě dobře připravit.

Nikdy jsem nebyla střelec. Vždycky jsem se na téma důkladně přichystala, ke všemu přistupuji zodpovědně a chci mít dokonalou přípravu. Je úplně jedno, jestli zpovídám ve studiu zpěváka Michala Hrůzu či ombudsmanku Annu Šabatovou. Snažím se o konkrétním hostu zjistit co nejvíc. Nechci se ptát ani na věci, které zazněly už stokrát.

Po více než dvaceti letech strávených v mediálním prostředí Vás asi tréma zaskočí málokdy. Máte tip pro studenty, kteří se chtějí zbavit nervozity, ať už před zkouškou či důležitou prezentací?

Pravda je, že klasická tréma mě zaskočí málokdy. Ale určitý adrenalin před živým vystoupením asi musí být, protože vás naopak žene dál, nakopává k lepším výkonům. Každému pomáhá něco jiného – můžete v ruce držet třeba tužku nebo papír s poznámkami. Mně vždycky pomáhala dechová cvičení – několikrát se zhluboka nadechnout, vydechnout, udělat pár dřepů, výborné jsou také jazykolamy.

Vybavíte si situaci, kdy jste byla během vysílání natolik zaskočená, že jste nedokázala improvizovat?

Určitě, stávalo se mi to hlavně v začátcích. Dá se to přirovnat k paralýze, úplně vám vypne mozek. Je to nepříjemné a dokola si opakujete, že příště to tak nesmí být. Když se tato situace bude opakovat, přestanete si důvěřovat, a to je cesta do pekel. Mozek vám nesmí vypnout, musíte se naučit být soustředěný tak, že vás ani rána z děla vedle vaší hlavy nesmí vykolejit.

Koho byste se už nikdy na nic nechtěla ptát?

Konkrétně nebudu jmenovat. Jsou ale lidé, kteří vám připadají mediálně zajímaví, máte pocit, že byste s nimi chtěli udělat rozhovor, ale nejsou zdatní řečníci, mají vadu řeči, špatné vyjadřovací schopnosti, zkrátka nejsou mediálně použitelní. Nejlepší je „jet“ na stejné vlně, aby vás nepřešla chuť ptát se dál. Dokonce i u jednoho cestovatele jsem očekávala, že rozhovor bude zvonit, ale bohužel tomu tak nebylo. Některé rozhovory mě dokázaly ubít po prvních patnácti minutách.

Zpovídala jste hodně zajímavých lidí, ve studiu jste přivítala mnoho osobností z různých oborů a profesí. Existuje naopak osoba, které už se nikdy na nic nezeptáte a ráda byste se zeptala?

Tyto sny jsem si už splnila. A ti, se kterými bych chtěla mluvit, už tady třeba ani nejsou. Ve zpravodajství neexistuje „co by kdyby“, na tohle také nehraji.

Ve studiu, v pořadu Českého rozhlasu Pardubice Rande s Jolanou, byl Vaším hostem i rektor Univerzity Pardubice profesor Miroslav Ludwig. Chystáte se oslovit někoho dalšího z pardubické akademické půdy?

Akademikům se samozřejmě nebráním, ale je to o tom, že mě život zajímá ve své celistvosti. Chci, aby mí hosté byli „barevní“, takoví, kteří o životě hodně vědí, nemají za sebou jen skvělou akademickou kariéru, ale dá se s nimi povídat o životě, který má spoustu vrstev a barev.

Jolana Voldánová

Narodila se v Pardubicích před šestačtyřiceti lety. Vystudovala gymnázium a chtěla se věnovat herectví. Na DAMU se ale nedostala, v prosinci roku 1989 začala spolupracovat s Československým rozhlasem a v roce 1993 nastoupila do České televize. Až do června 2013 moderovala hlavní zpravodajskou relaci a poté z televize odešla. Vrátila se o rok a půl později a nyní moderuje pořad nejen pro ženy na mateřské dovolené Sama doma. Poslouchat ji aktuálně můžete i na vlnách Českého rozhlasu Dvojky, kde jednou týdne moderuje tříhodinový blok Dopoledne s Dvojkou. V České televizi prošla ve zpravodajství prakticky všemi posty – od „holky“ pro všechno, přes denní zprávařku, reportérku v terénu, parlamentní zpravodajku až po moderátorku hlavní zpravodajské relace Události. Moderovala ale také například talk show Tah dámou nebo zpravodajskou Jednadvacítku. Úspěšně prošla prvním dílem fenoménu zvaného StarDance, aneb když hvězdy tančí… Pravidelně moderuje přímé přenosy tanečních mistrovství světa z Ostravy v pořadu Galashow s latinou, spolupracuje pravidelně i na televizní charitativní akci Pomozte dětem.

Věra Přibylová
Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět