Lívii Šavelkovou uchvátil lakros. Představuje zajímavý příklad globalizace

23. 09. 2016

Vydala se po stopách kolektivního sportu lakros. Na jaře se pochlubila knihou Stvořitelova hra na cestě světem. Mapuje v ní příběh lakrosu jakožto součást identity původních obyvatel Severní Ameriky i jeho šíření do různých zemí. Vytvořila dva filmy a před sebou má další plány. Jak se autorka k tomuto tématu dostala, zjišťoval kmotr její knihy a současně kolega z katedry docent Oldřich Kašpar.

Livie, co Vás vedlo k výběru tématu studia, které se stalo nakonec nejen obsahem Vaší nové knihy, dokumentárního filmu, ale dovolím si říci i životním posláním?

O původní obyvatele Severní Ameriky se zajímám dlouhodobě. Ve své první monografii jsem se zabývala Irokézy (oni preferují označení Haudenosaunee – vyslovuje se Hodynošóný) a obecněji tím, jakými způsoby USA a Kanada formovaly a formují jejich identity – například specifickými zákony, určujícími, kdo je či není indián, školstvím, zabíráním území. Některé skupiny Irokézů jsou velmi známé pro své odmítání amerického či kanadského občanství, což projevují například tak, že po světě cestují se svými irokézskými pasy. Poprvé se takto vypravil již ve 20. letech 20. století do Ženevy do tehdejší Společnosti národů jeden z irokézských náčelníků, aby se ohradil proti kanadským zásahům do správy rezervace. Od konce 70. let Irokézové cestují s těmito pasy na jednání OSN a na oficiální návštěvy. V současnosti je nejzřetelnější toto deklarování suverenity zejména při cestování irokézského lakrosového týmu na mistrovství světa. Lakros je jedním z hlavních rysů tzv. revitalizace či etnoemancipace Irokézů.

Kdy jste se tímto nesporně zajímavým, dílčím, nicméně velmi důležitým tématem začala vážně zabývat?

V průběhu studia etnologie na FF UK v Praze jsem se k Irokézům dostala poprvé v roce 2001. Tam jsem pobývala v rodině, jejíž jeden člen vyráběl dřevěné lakrosky. Sedávala jsem u něj v dílně, pozorovala ho při práci a naslouchala jeho vyprávění. Jeho otec byl lakrosovým trenérem, on sám také. Dostala jsem se s jejich rodinou na různé zápasy a viděla, jak moc je pro Irokéze lakros důležitý. Lakros jsem znala jako hru, která se hrála v Československu či v České republice na tábořeních. Při každém návratu k Irokézům jsem se u nich s lakrosem setkávala pořád. Když jsem dokončovala první knihu, říkala jsem si, že bych se na lakros měla zaměřit více právě v kontextu revitalizace. V roce 2011 přijel mužský lakrosový tým do České republiky na mistrovství světa, a tak jsem navrhla kolegům, zda by nechtěli tuto událost natočit. A vznikl tak první film – „Lakros – to je způsob života“. V rámci projektu GAČR jsem pak téma rozvíjela a zaměřila se i na to, jak se s šířením lakrosu po světě mění jeho podoba, významy, ale také vnímání indiánů. A podařilo se dokončit i druhý film – Globální lakrosová vesnice.

Zajímá vás Globální lakrosová vesnice? Podívejte se na film.

Mohla byste stručně popsat, s jakými jste se setkávala obtížemi?

Nejnáročnější byly etické záležitosti. A různá očekávání různých aktérů týkající se jejich prezentace. Odlišná míra politické korektnosti v této části světa a v USA či v Kanadě, převládající stereotypy ušlechtilého divocha ve střední Evropě a převážně negativní vnímání indiánů v USA vedly k velkému přemýšlení a zvažování, pro jaké publikum či publika budou výstupy určeny. V případě monografie v češtině bylo rozhodování jednodušší, v případě bilingvních česko-anglických filmů to již bylo složitější.

Co Vás při výzkumu a následném zpracování dat zaskočilo?

Při samotném výzkumu mě asi nejvíce zaskočilo osočení z toho, že vydělávám na cizím kulturním vlastnictví. To naštěstí zaznělo jen jednou. Jinak já se snažím většinou žádná očekávání nemít, takže spíše sleduji, přemýšlím, dohledávám a pak se zase k dílčímu tématu vracím.

Co Vás naopak příjemně překvapilo?

Jak jsem již říkala, spíše se snažím, aby mě nic nemohlo překvapit. Nicméně byla jsem moc ráda za spolupráci a ochotu některých aktérů a respondentů, kteří rozuměli tomu, co mě zajímá, a šikovně mě odkázali na další respondenty. Navedli mě perfektně, ušetřili mně hodně času, pomohli mně při konzultacích. Jsou do velké míry spoluautory a náleží jim velké poděkování. To je ostatně v knize.

Co považujete za nejzajímavější?

Co mně přišlo velmi zajímavé, bylo to, že lakros má v prostoru bývalého Československa zcela jinou historii než v jiných částech tzv. kontinentální Evropy. Oproti jiným zemím je lakros spjat s woodcraftery a skauty a je velmi zajímavým příkladem globalizace.

Můžete stručně uvést nějakou humornou či jinou příhodu z výzkumu.

Nejvíce mě asi pobavilo to, že mnozí ze současných hráčů – zakladatelů lakrosu  v mnoha evropských zemích - se k lakrosu dostali tak, že viděli americký film Prci, prci, prcičky. Je to taková komedie o prvních sexuálních zkušenostech mladých studentů.

Hodláte i nadále ve studiu tématu pokračovat?

Určitě. V minulém roce jsme natáčeli u Irokézů na mistrovství světa, které se konalo na jejich území. Rádi bychom dokončili i třetí film, pokud se nám na střih podaří sehnat peníze. Chtěla bych se intenzivněji zaměřit na historii lakrosu v Československu a na tzv. český lakros, který jsem sice v určitém kontextu v knize i filmech zachytila, ale který by si zasloužil rozsáhlejší prostor. A také bych ráda zaznamenala historii lakrosu v Pardubicích, protože zdejší lakrosový klub má dlouholeté trvání a patří mezi několik stálic v České republice.

Očima docenta Oldřicha Kašpara: Před časem jsem informoval o slavnostní prezentaci knih dvou autorek z katedry sociálních věd Livie Šavelkové a Terezy Hyánkové, jež se odehrála na jaře 2016. První z nich je „Stvořitelova hra na cestě světem: Identita Irokézů v procesu globalizace a revitalizace“. Dostalo se mi té pocty, že jsem se stal „kmotrem“ knihy a při té příležitosti jsem slíbil rozhovor s jejich autorkami. Rozhovor s Terezou Hyánkovou najdete zde. Obě mimochodem představují jedny z mých nejlepších bývalých studentek a v současné době jsou již mými respektovanými kolegyněmi na Katedře sociálních věd UPa. Nyní tedy svůj slib plním a přináším první z nich. Z hlediska výše uvedeného budiž mi odpuštěn poněkud neformální tón mých otázek, neb k dotazovaným mne poutá dlouhodobý, dnes už ne „učitelský“, ale přátelský vztah. Vzpomínám si totiž např. na to, když jsme s Livií Šavelkovou plánovali první cestu mezi Irokézy a já jí psal doporučení pro „Hlávkovu nadaci“.

doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.
Katedra sociálních věd Fakulty filozofické UPa


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět