Olga Hrušková-Heidingsfeldová: Odhodlání zapojit se do práce je klíčové

1. 06. 2016

Předloni prožívala účast svého studenta na mezinárodní soutěži v USA poprvé. Letos cestu do její laboratoře našel další šikovný student – Jan Blaha z přeloučského gymnázia. A úspěch se opakoval. Jaké to je otevřít dveře mladým lidem, zapojit je do týmu a věnovat se jim? Pro Olgu Hruškovou-Heidingsfeldovou z Fakulty chemicko-technologické nic neobvyklého. Baví ji totiž jejich nadšení i elán.

Student Jan Blaha, který spolupracoval spolu s Vámi na výzkumu o kvasinkách, uspěl na mezinárodní soutěži v Houstonu. Co říkáte jeho úspěchu?

Je to směs mnoha pocitů. Mám velkou radost a doufám, že se díky tomu Honzovi otevřou další příležitosti. Zároveň ale musím přiznat, že nemám podobné soutěže ráda. Mělo by se soutěžit ve věcech objektivně měřitelných, třeba kdo rychleji vyběhne schody. Ve vědě nebo v umění bychom měli myslet hlavně na to, děláme-li něco zajímavého, a ne se stále s někým porovnávat.

Honza se stal regulérním členem týmu, kde jsou i starší studenti, kteří pracují na obtížnějších projektech. Chci, aby věděli, že práce každého z nich je pro dlouhodobý rozvoj laboratoře zásadní, i když se o tom zrovna nepíše v novinách. A pokud jde o Honzu, přála bych si, aby zůstal takový, jaký je: pracovitý a slušný člověk s mimořádnou touhou po poznání, a dobrý kolega, se kterým je radost být v laborce.

Prosadil se mezi 639 středoškoláky z celého světa. To je obrovská konkurence. Byla jste v Houstonu s ním?

Ne, nebyla, ale připravovali jsme se. Povídali jsme si, co ho může potkat (např. jet lag), zkoušeli jsme si prezentaci a diskusi, promýšleli jsme, jaké otázky by mohly padnout.

Čím se ve svém projektu nazvaném „Karbonická anhydráza Nce103p patogenní kvasinky Candida parapsilosis“ zabývá?

Honza se zapojil do projektu, který jsme právě rozjížděli s kolegou Dr. Jiřím Dostálem. Na začátku jsme si nebyli úplně jisti, jestli gen NCE103 skutečně kóduje karbonickou anhydrázu. Když to začínalo vypadat nadějně, objevil se Honza, a pomohl nám s charakterizací tohoto dosud nestudovaného enzymu. S pomocí kolegy Dostála optimalizoval protokol pro purifikaci karbonické anhydrázy a čistý protein pak využil k tomu, že změřil inhibiční konstanty pro několik látek, o kterých jsme předpokládali, že by mohly být inhibitory. Ve spolupráci s krystalografem Dr. Jiřím Bryndou se podařilo získat i krystaly daného proteinu, ale zatím nejsou dost dobré pro strukturní analýzu. Honza mezitím začal klonovat geny dvou dalších karbonických anhydráz z patogenních kvasinek, v tom ale zatím úspěšní nejsme.

Můžete to trochu přiblížit i nám laikům?

Kvasinka Candida parapsilosis je jedním z původců nepříjemných mykóz. Konkrétně tento druh kandidy se často přenáší v nemocničním prostředí, umí se usídlit na plastových pomůckách, např. katetrech a infikovat pacienty. C. parapsilosis si s oblibou vybírá děti v inkubátorech. Ačkoli genom této kvasinky je znám, u většiny genů není potvrzeno, co přesně kódují a odhaduje se to jen na základě podobností s geny jiných organismů. Gen NCE103 tedy kóduje karbonickou anhydrázu, což je druh enzymu vyskytující se snad ve všech zkoumaných organismech v přírodě. Katalyzuje přeměnu oxidu uhličitého na uhličitan, která probíhá i spontánně, ale karbonická anhydráza reakci významně urychluje. Jedná se o tak zásadní děj, že během evoluce vznikly karbonické anhydrázy několikrát nezávisle na sobě, podobně jako třeba křídla ptáků a křídla hmyzu. Lidské a kvasinkové karbonické anhydrázy se tedy strukturně velmi liší. Což logicky vede k nápadu inhibovat kvasinkovou karbonickou anhydrázu a doufat, že tak zasáhneme proti mykóze, aniž bychom poškodili pacienta. Tak jednoduché to ale není. Kvasinka totiž potřebuje tento enzym jen na vzduchu. Ve chvíli, kdy už je v krvi vážně nemocného člověka, karbonickou anhydrázu „vypíná“ a lék na bázi jejího inhibitoru by neměl žádný smysl. Na vzduchu však kvasinka bez karbonické anhydrázy nepřežije a na to se můžeme zaměřit.

Budou výsledky tohoto projektu uplatněny také v praxi? Jak?

Náš projekt má dvě roviny. Akademickou: dovědět se víc o neprozkoumaném genu a proteinu; praktickou: hledat inhibitory, kterými by bylo možno např. dezinfikovat různé povrchy v nemocnicích. Cesta k praktickému uplatnění je ale běh na delší trať.

S čím konkrétně jste studentovi například pomáhala a radila? Jak Vaše spolupráce vypadala?

Honza začal nejprve pracovat s kolegou Dostálem, pod jehož vedením udělal podstatný díl experimentální práce, která teď byla oceněna. Se mnou se Honza učí některé molekulárně biologické metody, klonujeme další geny. Ale hlavně jsme spolu konzultovali veškeré psaní a prezentace. Honza se účastnil soutěží Amavet i středoškolské odborné činnosti SOČ, které vyžadují rozdílný formát prezentace výsledků. Moje nároky na studenty se neliší podle věku, místy jsem na Honzu byla nepříjemná, ale výsledkem je, že jeho práce SOČ nemá daleko do standardní diplomky a jeho příští psaní bude ještě lepší.

Jakou roli v Honzově úspěchu hraje jeho domovské gymnázium?

Dobrá příprava na střední škole a podpora v rodině jsou pro rozvoj mladých lidí klíčové. Myslím, že Honza má štěstí na obojí. Na Amavetu jsem se seznámila s jeho chemikářkou Ing. Evou Kroft, která práce svých studentů opravdu prožívá a na výsledcích je to vidět. Její kariéra je mimochodem částečně spojena i s Univerzitou Pardubice.

Jak se tento středoškolák dostal na Vaše pracoviště?

Honza se ke mně dostal úplnou náhodou. Loni na jaře jsem si jeho jména všimla v novinách, že dostal podporu Nadace Neuron a chce si splnit „dětský sen“ – strávit prázdniny na stáži v Akademii věd u profesora Hobzy. Četla jsem to a říkala si: no jo, všichni chtějí k Hobzovi, protože je nejcitovanější český vědec. Pak jsem ale přišla do své pražské práce a dověděla jsem se, že Honza Blaha ve skutečnosti nechce dělat teoretickou chemii jako prof. Hobza a že chce k nám. K „nám“ pro mě znamená dvě afiliace: v Pardubicích na univerzitě jsem od r. 2013. Předtím jsem 23 let dělala v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR, kde mám stále menší úvazek. Honza tedy přišel do týmu dr. Pichové v UOCHB, jehož jsem členkou, a zapojil se do naší práce. A protože je z Přelouče, dohodli jsme se, že během školního roku bude jezdit za mnou do Pardubic. Snažím se propojovat práci na univerzitě a v Akademii věd a Honza pracuje tam, kde je to zrovna praktické.

Toto ale nebyla Vaše první úspěšná spolupráce se středoškolákem. Kdy jste takovou spolupráci okusila poprvé?

Poprvé vlastně už před lety v akademii, kdy si naši laboratoř našla nadaná středoškolačka. Soutěží jsme se neúčastnili, ale díky tomu, že začala dřív, se ještě jako pregraduální studentka VŠCHT Praha stala spoluautorkou článku v impaktovaném časopise. Během práce na diplomce ale změnila pořadí priorit a naše cesty se rozešly. Začít brzo je prima, ale mnohem důležitější je vytrvat.

Každý rodič se ovšem nejvíc učí od vlastních dětí. Můj syn inspiroval systém výuky práce s textem, který používám ve svém kurzu molekulární biologie a díky dceři jsem si vyzkoušela právě ty středoškolské vědecké soutěže. Aranka studuje matematiku a v roce 2013 se, stejně jako Honza Blaha, účastnila Amavetu i SOČ a stejně jako Honza vyhrála národní kolo Amavetu. Všechno jsem s ní prožívala, díky čemuž jsem měla soutěže takzvaně „najeté“ a mohla jsem Honzovi snáz poradit. Aranka nakonec získala stříbrnou medaili na mezinárodní soutěži Intel-ISEF, kterou má Honza ještě před sebou.

Čemu konkrétně se věnovala? Co ji zajímalo?

Šlo o projekt s názvem Řetězové zlomky kvadratických iracionalit, na kterém pracovala pod vedením Dr. Lubomíry Balkové z Katedry matematiky Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské, ČVUT. Vlastně to byla Dr. Balková (nyní Dvořáková), kdo s nápadem na účast v soutěži přišel. Pro mě to bylo tematicky vzdálené, ale přesto několikrát proběhl domácí nácvik prezentací, kde jsem simulovala „publikum“. Aranku si dokonce pozvali do České televize, aby o svém úspěchu promluvila

Co máte na práci se středoškoláky ráda?

Jejich nadšení. My dospělí, zavaleni povinnostmi všedního dne, máme tendenci zapomínat, jak vznikla většina podstatných věcí na světě: že někdo udělal něco navíc, mimo běžnou agendu. Aktivní středoškoláci, ať už se zabývají vědou, nebo třeba hudbou či dobrovolnickou činností, to člověku stále připomínají.

Je něco, co byste začínajícím mladým vědcům poradila?

Ještě před pár lety bych byla řekla, že nic. Každý člověk má svou jedinečnou cestu a musí si ji prošlapat sám. Na UPa ale ve srovnání s jinými školami, s jejichž studenty jsem pracovala, častěji potkávám mladé lidi, které jejich obor sice baví a mají pro něj všechny předpoklady, ale chybí jim opravdové odhodlání do toho „šlápnout“, vůle překonat problémy a unést nezdary, nevzdat to. Taková ta umanutost, bez níž můžeme nanejvýš zůstat tam, kde jsme. Můj vzkaz tedy zní: důležité je odhodlání!

RNDr. Olga Hrušková-Heidingsfeldová, CSc., působí na Katedře biologických a biochemických věd Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice a současně v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR. Zabývá se molekulární biologií patogenních kvasinek.  Jednoho dne na její dveře zaklepal student Honza Blaha ze SOŠ a Gymnázia Přelouč a stal se součástí výzkumného týmu na této katedře. S projektem Karbonická anhydráza Nce103p patogenní kvasinky Candida parapsilosis nejdříve zvítězil v IX. ročníku soutěže AMAVET, odkud postoupil do texaského Houstonu na mezinárodní soutěž vědeckých a technických projektů pro středoškoláky I-SWEEEP (The International Sustainable World Energy, Engineering and Environment Project Olympiad), které se účastnilo 639 středoškoláků z 62 zemí a 44 amerických států. Získal 3. místo v kategorii Environment – Health and Disease Prevention. Ve spolupráci s Dr. Hruškovou-Heidingsfeldovou bude pokračovat i nadále.

Mgr. Zuzana Paulusová
Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět