Historik Robert Kvaček zavítal za kolegy do Pardubic

4. 04. 2016

Historik by podle něho měl znát široké souvislosti své tematiky. Trochu ho překvapuje, že dnešní studenti neumějí dělat zápisky, stejně jako kritický rozbor textu. Znal se například s profesorem Mukařovským a do Pardubic se během krátké doby vrátil hned dvakrát. Naposledy kvůli konferenci Česká otázka a dnešní doba, uspořádané k 120. výročí vydání Masarykovy knihy Česká otázka. Při té příležitosti nám profesor Robert Kvaček poskytl krátký rozhovor.

Pane profesore, stála u vašeho rozhodnutí studovat historii skutečnost, že jste se narodil v Českém ráji?

To člověka napadne, protože Českorajsko dá se říci je kraj na historiky úrodný. Ale pro mě to nebyl motiv podstatný, určitě ne rozhodující. Já jsem znal spíš vlastivědné pracovníky z této oblasti, ale zároveň historie Českého ráje mě samozřejmě neminula. Zajímala mě, ovšem nebyla tím vévodícím motivem.

Které osobnosti na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v době studia – z řad vašich učitelů – vás nejvíce inspirovaly?

To byla celá směs učitelů nejen historie, protože ta fakulta má výhodu mezioborovosti a já jsem chodíval i na přednášky z předmětů, které nepatřily do oficia mého programu. Dokonce i na fakulty jiné jsem občas také zabloudil, na lékařskou fakultu na přednášky z psychiatrie nebo na FAMU.  Využíval jsem toho, že jsem jeden čas bydlel na koleji právě také se studenty AMU, takže jsem se tam ocitl v tomto prostředí, protože mě kulturní dějiny velmi zajímaly. Z historiků tím prvním, u něhož jsem nabýval takového počátku historického rozumu, byl doc. Graus, i když budil strach, on byl velmi přísný a nebylo jednoduché u něho udělat i obyčejný zápočet. Takže on. Tím druhým byl určitě tehdy ještě docent, pak profesor Polišenský, a tím třetím byl docent a pak profesor Gajan, který mě i nejvíce řekl bych lidsky oslovil a ovlivnil. Z těch jiných oborů chodíval jsem na češtinu, tak jsem poznal profesory, jako byl Mukařovský nebo z oboru uměnovědného to byl prof. Květ a další.

Když jste se zmínil o prof. Polišenském, napadla mě otázka, která se jej tak trochu týká. Stejně jako v jiných oborech, i v historii dochází ke stále užší specializaci. Myslíte si, že v tomto ohledu existuje nějaká hranice, nebo je lepší široký záběr, i když takoví ti „renesanční“ historici typu právě prof. Polišenského už se asi nenajdou.

Já už výuku na fakultě jsem oceňoval, tedy spíše jsem to ocenil později, výuku na fakultě jsem hodnotil jako pozitivní – tak říkaje nás prohnali od starých, starších dějin po nejnovější – různými texty, pracemi, seminárními studiemi, které jsme vytvářeli. Já jsem proti rané specializaci, to za prvé. Za druhé myslím si, že historik dnes samozřejmě při náročnosti oboru se specializovat musí, ale nesmí ztratit ze zřetele vývoj jiných součástí toho oboru. Jinak se z něho stává to, co já nazývám profesionálním kretenismem, to je často cesta do takové slepé uličky. Mohu se inspirovat i pracemi ze starších dějin, protože jsou zajímavé metodicky, stylisticky, pojetím látky, historik ostatně musí znát široké souvislosti své tematiky, kterou studuje, čili já jsem pro široké pojetí.

S tím trochu souvisí také další věc, která zejména v posledních letech je hodně znát, a to je pokrok techniky, který zasáhl nejenom technické obory, ale celou společnost. I v historické práci se to trochu projevuje. Máte pocit, že se to odráží i na studentech, na jejich přístupech?

Já myslím, že se to odráží zvláštním způsobem: neumějí si dělat výpisky. A přesvědčovat je o tom, že musí dokument i rozepsat, rozložit, že jeden dokument obsahuje více zajímavých údajů i k jiné tematice, než kterou teď, v této chvíli studují, tak to je dost olbřímí úkol, protože oni si ho jaksi zachytí jako celek do té techniky, ale rozepsat ho, a tím pádem i provést jeho kritiku, to jim dělá větší potíže, než to dělalo nám.

Jsme svědky různých interpretací některých událostí v našich dějinách. V poslední době je to zřetelné například u 28. října nebo u Mnichova, teď byl natočen film, u nějž se autoři inspirovali pravděpodobně studií, která se cíleně snaží být jiná než takové to běžné pojetí. Co si o těchto interpretacích myslíte? Domníváte se, že můžou mít nějaký dalekosáhlejší dopad, nebo že tradiční přístup převáží?

Já myslím, že stále se potýkáme – a věčně se budeme potýkat – s tím, co a kdo ovlivňuje historické vědomí společnosti, a představa, že to jsme my, historikové, na prvním místě, je představa, která lichotí jenom nám, ale je trošku vzdálená realitě. Takže ta různá historická sdělení, jež přicházejí z prostředí od hospody po rodinné prostředí, které je zvlášť silné, v tom mají svůj vliv. Přesto si myslím, že některé takové výstřelky nebo takové avantgardní zvláštnosti – „avantgardní“ v uvozovkách – jsou odsouzeny jenom k jepičímu životu. Myslím si, že objeví se jako kometa a zhasnou. Ale ty pokusy tady budou stále a budou vypadat jako novátorské. Nesporně některé přístupy, jež historie neozkoušela, ji mohou inspirovat nebo vyzývat k diskusi nebo k prověření, ale já jim jaksi dlouhou životnost nepředpovídám. Na druhé straně ona stačí životnost krátká, protože je jiná než životnost historie, to krátké ve skutečnosti také může být poměrně dlouhou dobou. Takže – nesnadno se s tím bojuje, vypadá to nově, vypadá to odvážně, a proti tomu to starší je jakoby konservativní, trošku ulehlé a málo iniciativní pro myšlení. Já takovým pokusům delší život nepředpovídám, ale nepodceňuji je.

V posledních dvou týdnech se setkáváme podruhé tady v Pardubicích. Máte k našemu městu nějaký zvláštní vztah?

Mám k němu velmi vřelý vztah zásluhou své první ženy, která tady studovala na vaší vysoké škole, dokonce hned na začátku, když ta škola vznikala, a která tady také působila na katedře organiky, takže tenhle vztah se vytvořil již v době jejích studentských let, a ten byl nejsilnější. Musím říci, že když přijedu do Pardubic nebo přes Pardubice projíždím, tak stále jisté rozechvění pociťuji, protože ona již dávno zemřela a byla tou nejlepší součástí mého života. A jinak mám k Pardubicím vztah také přes tenis, protože jsem tady docela dobře uspěl na Juniorce v jednom roce, takže ten týden, který jsem tu strávil od pondělka do soboty – neděle, to znamená, že jsem se držel, že jsem nevypadl, když jsem postupoval těmi koly, (Robert Kvaček, reprezentující SK Jičín, v roce 1948 postoupil do semifinále Pardubické juniorky. Pozn. T. J.) tak to byl příjemný týden a samozřejmě v paměti toho, co zůstává ve starém mužském klukovského, je to uchováno.

Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., se narodil v roce 1932 v Dvorcích u Jičína, vystudoval jičínské Lepařovo gymnázium a poté historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Ta je také jeho celoživotním hlavním působištěm, začínal tam v 50. letech, ale v době normalizace mu byl zastaven postup, proto se až v roce 1990 stal profesorem československých dějin. Hlavním předmětem odborného zájmu prof. Kvačka jsou dlouhodobě dějiny první poloviny 20. století, zejména dějiny československé, ale důsledně zasazené do mezinárodních souvislostí. Věnoval se ale také dějinám 19. století a otázce vývoje česko-slovenských vztahů. Kvačkovy práce – především ty o meziválečném Československu a dobových mezinárodních vztazích – patří do zlatého fondu československé a české historiografie. Vedle Filosofické fakulty Univerzity Karlovy prof. Kvaček řadu let působí na Katedře historie Fakulty pedagogické Technické univerzity Liberec a příležitostně spolupracuje i s Ústavem historických věd Fakulty filosofické Univerzity Pardubice. 

doc. PhDr. Tomáš Jiránek, Ph.D.
Ústav historických věd FF


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět