S Kabýlií jsem tak nějak už srostla, říká Tereza Hyánková

23. 09. 2016

Tereza Hyánková z katedry sociálních věd se vydala na cestu Z Alžírska do budoucnosti, v níž popsala kabylskou migraci do České republiky. S Kabyly se setkala v Praze a okamžitě si získala jejich sympatie. Zajímaly ji její osudy, a tak za nimi odjela do Alžírska. O jejím výzkumu, vzpomínkách i knize si s ní povídal docent Oldřich Kašpar, který je současně kmotrem její knihy.

Terezko, můžete i Vy sdělit, co Vás vedlo k výběru tématu studia, které se stalo nakonec obsahem Vaší knihy?

Pouhopouhá náhoda, tedy pokud náhody existují… Na vysoké škole jsem měla nejrůznější brigády a při jedné z nich jsem se setkala s Kabyly. V centru Prahy jsem prodávala okružní jízdy pro turisty a Kabylové na stejných místech prodávali vstupenky na komerční koncerty vážné hudby. Vzhledem k tomu, že jsem frankofonní, mohli jsme dlouze debatovat o nejrůznějších tématech. Měla jsem za sebou zkoušku z antropologie Afriky, na kterou jsme se museli učit i jména etnik žijících ve všech afrických státech. Věděla jsem tedy, že v severní Africe vedle Arabů žijí i Berbeři. I tím jsem získala jejich sympatie.

Kdy jste se jím začala vážně zabývat?

Už na studiích na vysoké škole. Když jsem si měla vybrat téma své diplomové práce, příliš jsem neváhala. Osudy kabylských migrantů mi přišly fascinující, a tak jsem se rozhodla psát právě o nich. Vzhledem k tomu, že v České republice bylo složité sehnat antropologa, který se severní Afrikou a Berbery zabývá, tak jsem se rozhodla pro stáž ve Francii, která je pomyslným centrem antropologických výzkumů týkajících se Alžírska. Přihlásila jsem se tedy na konkurz o stipendium vlády Francouzské republiky a stipendium na několikaměsíční pobyt na univerzitě Aix-Marseille jsem ke své velké radosti získala. Pobyt v Aix byl, myslím, v mém odborném zájmu o Kabyly, přelomový. Většinu bibliografických zdrojů k mému tématu je možné nalézt v knihovnách v Aix. Inspirativní byly, ale i přednášky a setkání s odborníky na danou oblast, se kterými udržuji kontakty dodnes. Bez dialogu s kolegy zabývajícími se stejným tématem a bez vzájemného inspirování se by pro mne byla akademická práce velmi složitá.

Otázka klasická. S jakými obtížemi jste se setkávala?

Nemohu říci, že bych se při samotném výzkumu setkala s nějakými zásadními obtížemi. Mám pocit, že jsem měla ve všem obrovské štěstí. Výzkum jak v České republice, tak v Alžírsku probíhal až neuvěřitelně hladce a to hlavně díky všem Kabylům, se kterými jsem se setkala. To, co je pro mne někdy trochu obtížné, je přemítání nad mou pozicí v terénu a nad způsoby, jakými ve svých textech Kabyly prezentuji. Pokud mám uvést příklad týkající se mé pozice v terénu, funguji například na politických setkáních jako tlumočnice při projevech představitelů Hnutí za sebeurčení Kabýlie. Nemohu říci, že se se vším, co dotyční tvrdí, ztotožňuji. Projevy nikdy nijak nekomentuji, ale v soukromí s dotyčnými vyjadřuji upřímně své názory a vedeme na mnohá témata diskuze. Pokud lze hovořit o nějakých „obtížích“, pak jde tedy spíše o otázky týkající se mé zodpovědnosti k lidem, kteří mi dali důvěru, o otázky týkající reprezentace terénu, které si musím pokládat.

Co Vás při výzkumu a následném zpracování dat zaskočilo a co Vás naopak příjemně překvapilo?

Víte, Kabyly znám už hodně dlouho a nemohu říci, že by mne něco překvapilo či zaskočilo. Možná je to i povahou. Mám pocit, že i díky mému excentrickému tatínkovi, který žil ve světě abstraktní matematiky, nemám hranice normality nějak přísně narýsované. Jsem otevřená a nemám nějaká očekávání.

Můžete stručně uvést nějakou humornou či jinou příhodu z výzkumu?

Smutných i veselých historek z terénu je spousta. Vzpomínám na několikahodinový rozhovor s neuvěřitelně moudrým mužem, který umíral na rakovinu nebo na osmiletou Zohru, která žila jen s maminkou, protože její tatínek odjel pracovat do Francie a už nikdy se nevrátil. Zohra byla neskutečně inteligentní a talentované dítě, které všechny překvapovalo. Její hlavní starostí ale bylo to, že jí ještě nenarostla prsa, a tak pro ni jednou ženy udělaly velkou ženskou party – upekly jí dort v podobě prsou a darovaly podprsenku. Zohra mne také prosila, abych jí ukázala, jak se modlíme my křesťané. Když jsem vkleče česky odříkala Otčenáš, prohlásila, že konvertuje ke křesťanství, protože křesťanská modlitba vkleče je mnohem pohodlnější než modlitba muslimská. Zohra mne také dostala do úzkých, když po mně chtěla, abych jí vysvětlila křesťanskou Boží trojjedinost. Se smíchem také vzpomínám na jednoho taxikáře, který nás vezl, když stávkovali řidiči autobusů. Ve chvíli, kdy jsem seděla v jeho autě, mi ale do smíchu nebylo. Běžně zatáčel v nepřehledných zatáčkách, celkově jel jak šílenec, vyprávěl vtipy o sebevraždě a než nás dovezl na určené místo, vzal nás ještě domů, aby nám ukázal vrak jednoho svého nabouraného auta. Prohlásil, že musíme vidět ten zázrak – auto zcela zničené a všichni cestující přežili! Na jeho dvorku jsme si tedy důkladně prohlédli ten slisovaný vrak a jeli zas dál…

Když ale vzpomínám na Kabýlii, vybavují se mi spíše než historky konkrétní lidé. Tři měsíce jsem s místními ženami trávila čas – vařila, dávala zrní slepicím, uklízela, chodila k sousedům, na svatby, na oslavy narození dítěte a povídala si o jejich manželstvích, starostech a radostech. Když se blížil čas mého odjezdu, zmiňovaly, že nevěří, že odjedu. I já jsem měla pocit, že už jsem s Kabýlií nějak srostla. Přestože jsem se těšila, až budu moci chodit, kdy chci, kam chci, až si dám v evropské kavárně skleničku vína a až mne nebudou muži na ulici pozorovat, připadalo mi zároveň neuvěřitelné, že opustím „svou“ kabylskou rodinu. Odjezd byl tedy pro mne velice emocionální záležitost. Neměla bych ale asi být tak melodramatická, protože v Kabýlii všichni neustále vtipkují.

Hodláte i nadále ve studiu tématu pokračovat?

Ano, určitě. Nemohu se přestat zajímat o to, co se děje v Kabýlii. Bude zajímavé sledovat, jak se bude alžírská politika a kabylský osvobozenecký boj nadále vyvíjet. Bude Kabýlie jednoho dne autonomní anebo dokonce samostatná? Dojde kvůli kabylským snahám o samostatnost k další alžírské občanské válce? Navíc bude zajímavé pozorovat, jak současná uprchlická krize a emoce, které v Evropě vzbuzuje, ovlivní kabylskou migraci.

Očima docenta Oldřicha Kašpara: Kniha Z Alžírska do budoucnosti. Kabylská migrace do České republiky, je druhou knihou, kterou se Katedra sociálních věd Fakulty filozofické letos na jaře pochlubila. Její autorka Tereza Hyánková je moje bývalá studentka a v současné době již moje respektovaná kolegyně na katedře. Dostalo se mi tak té pocty, že jsem se stal „kmotrem“ i její knihy a při té příležitosti jsem slíbil rozhovor i s touto autorkou. Rozhovor s Lívií Šavelkovou najdete zde. Na samotný závěr si opět dovolím několik „netradičních slov“. Jsem opravdu hrdý na to, že jsem mohl sledovat, vývoj obou (spolu s Lívií Šavelkovou), dnes už významných badatelek ve svém oboru, od jejich prvních krůčků a dle svých skromných možností k němu přispět. Mnozí z nás – akademických pracovníků – to znají. Jednou z nejkrásnějších odměn naší nelehké profese je možnost být hrdý na své žáky. Za dvaačtyřicet let působení ve vysokém školství jsem ji zažil vícekrát, než by se dalo očekávat.

doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.
Katedra sociálních věd Fakulty filozofické


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět