Historik Zbyněk Vydra: Ruské dějiny jsou nesmírně zajímavé

16. 04. 2018

V roce 2017 vyšla v Nakladatelství Lidové noviny nejnovější kniha o dějinách Ruska. Participovalo na ní pět autorů, mezi nimi i dva akademičtí pracovníci z Univerzity Pardubice – doktor Michal Téra a doktor Zbyněk Vydra. Oba se historií velkého státu a dějinami carského dvora dlouhodobě zabývají. Se Zbyňkem Vydrou jsme si o Rusku a revoluci povídali.

Věnujete se novějším ruským dějinám, tedy období 19. a 20. století. V knize jste obsáhl důležitou část ruské historie. Jak dlouho jste na knize pracovali?

Začali jsme v druhé polovině roku 2010. Během psaní ovšem došlo k obměně autorského kolektivu, čímž se práce pozdržely. První kompletní verze rukopisu byla hotova na konci roku 2014, poté jsme ještě dělali korektury a drobné úpravy na základě lektorských posudků. Víceméně standardní postup.

Z jakých pramenů jste při psaní knihy vycházel? Navštívil jste ruské archivy?

Do ruských archivů jezdím relativně pravidelně. V přímé souvislosti s psaním Dějin Ruska jsem archivní výzkum nedělal, ovšem samozřejmě jsem v některých pasážích využil svůj starší výzkum, respektive jsem čerpal ze svých textů, které jsou na archivním výzkumu stavěné. Dějiny Ruska jsou syntézou a shrnují dosavadní bádání, takže vycházejí zejména z rozsáhlé sekundární literatury a publikovaných pramenů.

Od prvního vydání knihy Dějiny Ruska uplynulo přes dvacet let. Jaký nový pohled mohou mladí historici na dějiny mnohonárodnostního státu ještě přinést?

Zcela upřímně, příliš se mi nechce srovnávat naše nové Dějiny Ruska se „starými“ dějinami, sepsanými kolektivem autorů pod vedením Milana Švankmajera. To je úkol recenzentů. Ale vzhledem k tomu, že obě knihy vyšly u stejného nakladatele ve stejné ediční řadě, tak se asi srovnání nevyhnu. „Švankmajerovy“ dějiny vyšly poprvé v roce 1996 a v té době se rozhodně jednalo o velice záslužnou práci, jelikož odborná literatura o ruských (sovětských) dějinách u nás prakticky neexistovala. Mne samotného nepochybně ovlivnily v profesním směřování, protože vyšly v roce, kdy jsem začal studovat historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jedním z členů autorského týmu byl docent Václav Veber, na jehož přednášky jsem docházel a který se posléze stal i mým školitelem při psaní diplomové práce. 

Proč jste se tedy rozhodli dílo předělat?

Vzhledem k tomu, že autoři „starých dějin Ruska“ se dlouhá léta před rokem 1989 nemohli věnovat vědě, jejich pohled na Rusko příliš nereflektoval nejaktuálnější trendy v zahraniční historiografii. Postupem let byl tento deficit stále viditelnější, a to byl i důvod k sepsání „nových dějin“. Navíc z původních autorů zůstal naživu pouze Václav Veber, a právě on mi jednoho dne řekl, že je načase, aby „mladá generace“ napsala své Dějiny Ruska a že nám tedy „předává štafetu“.

Úkolu jste se tedy chopili po svém.

Jestliže mám stručně vyjádřit, v čem vidím hlavní rozdíl našeho pojetí oproti původnímu vydání, tak je to ve snaze postihnout více témat. Snažili jsme se představit čtenářům nejen politické dějiny, ale i základní problémy vývoje ruské kultury nebo každodenního života. A v neposlední řadě jsme chtěli ukázat pestrou škálu názorů na dějiny Ruska. U řady událostí a fenoménů ruských dějin prostě nemůžete jednoznačně prohlásit, že to bylo tak a tak. Například diskurs o příčinách ruské revoluce nebo o povaze stalinismu obsahuje pestrou škálu názorů historiků a ve finále je na čtenáři, aby si přebral jednotlivé argumenty a přijal za svou verzi, která se mu zdá nejpřesnější. Jako historik mám samozřejmě svůj názor, ale nechci ho vnucovat čtenáři jako jedinou a univerzální pravdu.

Kniha mapuje hlavní vývojové linie ruských dějin od raného středověku až po současnost. Pět českých historiček a historiků přináší nejnovější výsledky světového bádání a pozornost věnují nejen politickým událostem, ale i hospodářským, sociálním, kulturním či náboženským dějinám.

Přednášíte o Romanovcích a carské rodině. S jakým zájmem ze strany studentů jste se setkal?

Zdá se, že o přednášky je stabilní zájem. Studenty zjevně zajímají osudy carské rodiny, kultura carského dvora a každodennost v propojení s politickými dějinami. V případě vládců všední život a politiku nelze úplně oddělit.

Zdá se mi, že se na ústavu historických věd věnuje v posledních letech ruským dějinám hodně prostoru. Studenti se zabývají diplomaty působících v Moskvě či Petrohradu, otevírají se tematické přednášky. Je to boom na vědeckém historickém poli? Nebo je tady mezera, která se musí zaplnit a ruské dějiny je třeba více vysvětlovat s ohledem na současnou politickou situaci?

Nevím, jestli můžeme hovořit o boomu. Na ústavu historických věd se systematicky zabývám ruskými dějinami pouze já, na katedře literární kultury a slavistiky doktor Michal Téra. Zájem studentů o Rusko zde nepochybně existuje, jen je těžké určit, zda je to dáno současnou politickou situací, kdy se o Rusku často hovoří, nebo prostě tím, že ruské dějiny jsou nesmírně zajímavé.

Rusku vládly více či méně kontroverzní osoby, které určovaly chod dějin tohoto státu. Jak se proměnil carský dvůr od prvních Romanovců až po ty poslední?

To je otázka, která by si zasloužila velmi obsáhlou odpověď. Carský dvůr se samozřejmě měnil. Zcela zásadní změna přišla za vlády Petra I. Velikého, který zavedl na carském dvoře řadu západoevropských standardů, respektive se jim chtěl co nejvíce přiblížit a odpoutat se od „byzantského dědictví“ Moskevské Rusi. Dá se říci, že téměř každý panovník vtiskl dvoru svoji pečeť a nějakým způsobem jej změnil.

Které období ruských dějin bylo zlomové pro jeho historický vývoj?

Co se týče zlomových okamžiků ruských dějin, to je velmi ošemetná záležitost. Můžeme jich nalézt celou řadu. Pro mě osobně, vzhledem k období, kterým se nejvíce zabývám, jsou zásadní 60. léta 19. století a reformy Alexandra II., protože rozpoutaly procesy, které postupně transformovaly ruskou společnost a současně v sobě obsahovaly protiklady, jež Rusko dovedly k revoluci.

V loňském roce uplynulo sto let od ruské revoluce, která odstranila carský režim. Jak dnešní Rusové vnímají tento historický moment?

Je to sto let, takže pro značný počet Rusů se jedná o velmi vzdálenou událost, o které mnoho nevědí a která nemá příliš velkou souvislost se současností. Lenin je takříkajíc „neživá historie“. Určitě aktuálnější jsou debaty o Stalinovi, stalinismu, nebo druhé světové válce a sovětských poválečných dějinách. Což je dáno i tím, že pro tu dobu stále žijí pamětníci.

 Jak velký vliv mělo na politické události během roku 1917 Německo, které se „snažilo“ postupovat strategicky a chtělo se zbavit na východě nepřítele? Ovlivnilo ruské dějiny na začátku 20. století?

Německo ovlivnilo ruské dějiny výrazným způsobem. Už samotný fakt, že v létě 1914 vypukla válka mezi oběma zeměmi, měl zásadní význam. V roce 1917 Německo podporovalo prohlubování revoluce v Rusku, neboť to bylo v jeho strategickém vojenském zájmu. Bez asistence Německa by se Lenin možná nikdy nedokázal vrátit do Ruska, nebo rozhodně ne už v dubnu 1917. Na druhou stranu, revoluce v Rusku nebyla nutně závislá na intervenci zvenčí. Měla své domácí příčiny a nějakým způsobem by se vyvíjela dál i bez přítomnosti Lenina.

Lenin je přední postavou bolševické revoluce. Jeho pravou rukou byl revolucionář a marxistický intelektuál Lev Trockij. Jaké mezi nimi byly vztahy? Za jeden provaz prý úplně netáhli… 

Trockij před rokem 1917 nepatřil k sociální demokracii. Ani k bolševikům, ani k menševikům a pracoval do značné míry jako solitér. S Leninem vedli poměrně ostré ideologické a politické polemiky. Situace se změnila během jara a léta 1917, když se oba vrátili z exilu do Ruska. Trockij se přidal k bolševikům a stal se hlavním podporovatelem Leninovy taktiky, tedy nepodporování Prozatímní vlády a přípravy převratu. Trockij měl lví podíl na zorganizování říjnového převratu a později hrál klíčovou roli při budování Rudé armády. Na druhou stranu nikdy se nestal všeobecně oblíbeným vůdcem, takže po smrti Lenina byl poměrně rychle odstaven od politického vlivu.

Po Leninově smrti v lednu roku 1924 vstupuje na politickou scénu Stalin. Sám Lenin před ním varoval. V čem byli tito politici rozdílní?

Spíš bych začal tím, co je spojovalo. Oba vnímali svět a společnost ideologicky a věřili v marxismus, respektive marxismus-leninismus, jelikož původní Marxovo učení si bolševici výrazně přizpůsobili na ruské poměry. Stejně tak oba tvrdě prosazovali své názory a vize, často bez ohledu na následky. Morální zábrany neměli. Stalin byl v tomto ohledu ještě tvrdší než Lenin, jednoduše řečeno byl mužem hrubších mravů, což se odráželo i v jeho politickém jednání. Právě způsob, jakým Stalin jednal s lidmi, včetně spolustraníků, byl důvodem Leninovy kritiky. V každém případě ale Lenin řadou svých kroků usnadnil Stalinovi cestu k moci a mezi leninismem a stalinismem existovala jasná kontinuita.

Ještě bych se ráda zmínila o jedné Vaší knize, tou je Židovská otázka v carském Rusku 1881 – 1906. Jak moc byla tato otázka důležitá? A jaké místo Židé v Rusku zaujímali?

Rusko bylo mnohonárodnostní říší a řešilo celou řadu problémů spojených s existencí národních hnutí a rostoucím nacionalismem. V případě Židů byla situace složitá v tom směru, že patřili dlouhodobě k nejvíce znevýhodněným etnikům a byli vystaveni nejrůznějším omezením – například museli (až na pár výjimek) žít pouze v západních guberniích Ruska. Když se v 60. letech 19. století začaly reformy a Židé se více uplatňovali ve společnosti, reakcí byl nástup antisemitismu a docházelo k pogromům. Židé zase reagovali tím, že se přidávali k revolučním skupinám. Tím vznikl jakýsi začarovaný kruh, který vyřešila až revoluce a pád carismu. Potom byli Židé zrovnoprávněni.

Letos jednoznačně vyhrál prezidentské volby v Rusku Vladimír Putin. Hlavní „soupeř“ Alexej Navalnyj nebyl k volbám připuštěn. Jak vnímáte vy osobně současnou politickou scénu v této zemi? Myslíte si, že stabilitu a prosperitu země může držet skutečně jen autokratická síla?

Nedomnívám se, že stabilitu a prosperitu Ruska může zajistit výhradě autoritářský režim. Současně však, bohužel, nevidím vůči autoritativnímu režimu prezidenta Putina reálnou alternativu. Stále je třeba mít na paměti, navzdory veškeré opozici, která v Rusku proti Putinovi je, že se Rusům daří o poznání lépe, než v 90. letech za prezidenta Jelcina. Mnoho lidí si tuto dobu pamatuje a nechce riskovat změnu v obavě, aby se nestabilita nevrátila.

Medailonek historika

Mgr. Zbyněk Vydra, Ph.D. (*1978 v Pardubicích) vystudoval historii na Univerzitě Karlově a Masarykově univerzitě v Brně. Na Univerzitě Pardubice působí od roku 2004. Zabývá se evropskými dějinami 19. a 20. století. Jeho specializací jsou dějiny Ruska 19. a 20. století. Publikoval monografie Židovská otázka v carském Rusku (2006), Život za cara? Krajní pravice v předrevolučním Rusku (2010) a řadu studií. Nejnověji se podílel na kolektivní práci Dějiny Ruska (2017).

Bc. Věra Přibylová
Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět