Rozhovor s Kamilou Pacovskou: Centrum pro etiku je ojedinělé

7. 10. 2018

Doktorka Kamila Pacovská v květnu převzala významnou cenu Učené společnosti ČR za svůj výzkum na poli filosofie a etiky. Stála také u zrodu Centra pro etiku na Univerzitě Pardubice. Ocenění si váží, protože ukazuje, že i ve společenských vědách je možné dělat původní výzkum a vstupovat na mezinárodní scénu.

Získala jste cenu Učené společnosti ČR, konkrétně cenu pro mladšího vědeckého pracovníka do čtyřiceti let. Za co jste ji obdržela?

Kromě vědeckých výsledků především za vytvoření a vedení týmu, který připravil úspěšný projekt Centrum pro etiku jako studium hodnoty člověka, který byl jako jediný humanitně-společenskovědní projekt přijat k financování v rámci výzvy „Podpora excelentních výzkumných týmů“ v rámci OP VVV. Kromě koordinace týmu jsem ještě autorkou podstatných částí jeho obsahového záměru. Než jsem odešla na mateřskou dovolenou, byla jsem jeho hlavní řešitelkou, teď mě zastupuje kolega.

Přibližte prosím fungování nově vzniklého centra.

Je to velký, šestiletý projekt. V jeho rámci jsme vytvořili při katedře filosofie mezinárodní Centrum pro etiku, v němž postupně začala pracovat vybraná řada odborníků na etiku a související obory. V tuhle chvíli je nás celkem čtrnáct, počítám-li i částečné úvazky, z toho osm přišlo ze zahraničí – ze Švédska, Finska, Británie, Spojených států a Austrálie. Centrum má již také druhým rokem své mezinárodní doktorandy.

Vedoucím vědecké části projektu je docent Niklas Forsberg, který do centra přišel i s rodinou z Univerzity v Uppsale. Učí také na naší univerzitě?

Členové Centra učí jen příležitostně, nad rámec projektu, neboť ten financuje pouze výzkum (v tomto semestru například společně připravili velmi zajímavý kurz Film and Philosophy). Primárním výstupem projektu jsou kvalitní mezinárodní publikace a aktivity centra jsou podřízeny tomuto účelu. Předně se jedná o podporu cest na konference a zahraniční pobyty, dále pak pravidelný odborný seminář, na němž přednášejí zahraniční odborníci, které k tomu účelu zveme do Pardubic.

Každý rok také pořádáme řadu mezinárodních konferencí a workshopů – letos v květnu například proběhla ve spolupráci se severskou Nordic Wittgenstein Society, která sdružuje badatele se zájmem o dílo Ludwiga Wittgensteina, velká konference Ethics: Form and Content. Z reakcí hostů bylo mimochodem vidět, že humanitně zaměřené výzkumné centrum, jako je to naše, je unikátní i v rámci Evropy – valná většina grantových peněz totiž směřuje do přírodních a technických věd.

Čím si vysvětlujete úspěch projektu ve srovnání s konkurenčními filosofickými katedrami?

Myslím, že součástí přitažlivosti projektu pro hodnotitele byla i výzkumná agenda projektu – na rozdíl od převažujícího trendu ve filosofii se s kolegy v centru snažíme podporovat způsob psaní, který nepoužívá specializovaný jazyk či technický žargon, ale využívá běžné pojmy, které mají význam zakořeněný v běžném jazyku. Výsledkem je přirozeně daleko srozumitelnější text. Dále také myslím hrála roli „aplikovanost“ projektu: propojení obecných úvah s reflexí aktuálních eticko-politických problémů, jako jsou populismus, xenofobie, atd. I na konferenci „Love and Justice“, kterou jsme pořádali teď v září na zámku, bylo znát, že přes abstraktní název hovoříme o velmi konkrétních problémech – já o šikaně, Lawrence Blum o hnutí „Black lives matter“, Michael Campbell o domácím násilí, John Lippitt o odpuštění, apod.

Studovat filozofii v cizím jazyce musí být náročné. Už z hlediska pojmosloví. Knihovna Centra pro etiku, která v rámci projektu vznikla, disponuje zejména knihami v angličtině. Není to tak trochu „diskriminační“ vůči češtině?

Na to je jednoduchá odpověď. Relevantní literatury v oboru etiky v češtině je stále velmi málo, ale máme samozřejmě ambici, aby ve fondu knihovny byla také, stejně jako v jiných humanitních oborech zde stále pociťujeme důsledky čtyřiceti let totality, kdy byla utlumena nejen filosofická tvorba a publikace, ale i překládání.

Studovala jsem spolu s filosofií na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy i matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě a ten rozdíl byl cítit na každém kroku. Útlum zasáhl i nákup knih do knihoven, takže knihovna Centra pro etiku díky velké projektové investici má nyní i největší fond etické literatury v republice. Dokoupili jsme i přístupy k elektronickým databázím časopisů a knih, které může využívat celá akademická obec univerzity, stejně jako malou studovnu, která se nachází v přízemí budovy G. Připravujeme také sérii překladů základních textů anglosaské etiky, které budou moci využívat kolegové při výuce etiky.

Nedávno se na pultech knihkupectví objevila Vaše nová kniha.

Ano. V nakladatelství Pavel Mervart vyšla moje první kniha Vina, láska, náhoda, která je výsledkem mé práce za posledních téměř deset let. Už během doktorského studia mě začala zajímat vina a provinění a po obhajobě jsem toto téma doplnila otázkou, jak se vztahujeme k lidem, kteří se nějak provinili, jestli jsme schopni s nimi udržovat láskyplný vztah, co nás vede k jeho případnému přerušení. Filosofii jednání, která byla mým hlavním zájmem v té době, jsem tak propojila s filosofií lásky a emocí.

Na jedné odborné konferenci jste vystoupila s příspěvkem k rozumným emocím. Jak je rozpoznat?

Jde spíše o to, jak se k emocím přistupuje. Do 50. let 20. století bylo ve filosofii zvykem na emoce nahlížet jako na zcela iracionální afekty, které se nám „dějí“. V padesátých letech však řada autorek a autorů začala poukazovat na to, že emoce, na rozdíl od pouhých pocitů typu bolest a libost, mají důvod, a tedy určitou racionální složku. Bojíme se, protože vidíme nebezpečí, stydíme se, protože se na nás něco ostudného provalilo, apod. Má-li však něco důvod, můžeme se ptát, je-li to dobrý důvod, můžeme o něm „rozumně“ diskutovat, uznat jej či vyvrátit, a to má posléze dopad i na emoci, jíž je součástí. Když druhého přesvědčím, že daná věc vůbec ostudná nebyla, přestane se stydět.

Jak to souvisí s etikou?

Možná se to zdá jako nepatrný posun v okrajové teorii, ale on měl ve skutečnosti velký dopad na to, jak etika dnes vypadá. Když se upustilo od vyhraněného (a trochu namyšleného) racionalismu předchozí éry, najednou se do etiky dostaly velmi zajímavé otázky, například jak vypadá dobrý a šťastný život, jak vypadá charakter dobrého člověka, má člověk pomáhat druhému ze soucitu, nebo proto, že by měl, apod.    

Má v tomto dobrém životě nějaké místo láska?

Určitě – láska jako základ osobních vztahů, které dávají lidskému životu smysl a jednotu, byla „znovuobjevena“ spolu s emocemi. I teorie lásky začínají otázkou, zda existují důvody pro lásku: přátele si zpravidla volíme na základě nějakého důvodu, oproti tomu láska rodičů k dětem je (či měla by být) bezpodmínečná.

Pro mě je zajímavá otázka, co se s láskou stane, když druhý provede něco zavrženíhodného, když na sebe uvalí vinu. Spousta lidí si myslí, že abychom někoho mohli mít rádi, musíme ho považovat v nějakém smyslu za dobrého – to ale právě už nejde, když provede něco hrozného.

Velmi zajímavý pohled na tuto situaci nabízí křesťanství (např. autoři jako Søren Kierkegaard či Simone Weil), které varuje před odsuzováním druhých a vybízí k pokoře. Léta mě zaráželo (a střídavě uráželo), proč by moje (ne)pokora měla souviset s tím, jestli druhý člověk je či není darebák… moje kniha je vlastně pokusem si na tuto otázku odpovědět.

Nyní jste na rodičovské dovolené, jak se mladým vědkyním daří skloubit rodičovství s prací?

Tradiční představa, že žena bude několik let na mateřské, resp. rodičovské dovolené a zcela vypadne z pracovního procesu, je pro vědkyně likvidační. Já už po týdnu, když nic nečtu nebo nepromýšlím, cítím, jak hloupnu, jak z toho vypadávám. Nedovedu si představit pauzu na dva či tři roky. Na tvořivou práci potřebujete obrovské soustředění, a to není něco, co se jen tak vypne nebo zapne. Také potřebujete sledovat, co se děje, číst publikace kolegů, ideálně s nimi také o nich diskutovat, apod. Někdo to trochu zvládne dělat (neplaceně) při mateřské, ideální je podle mě co nejdříve se vrátit na částečný úvazek s tím, že stát zajišťuje kvalitní hlídání již třeba od jednoho roku dítěte.

Víte tedy o ženách, které musely kariéru vědkyně opustit?

Mám několik nesmírně talentovaných kolegyň, které kvůli mateřství z vědy vypadly, a to už během doktorátu, který představuje speciální zátěž. Měli bychom si přitom uvědomit, že to není jen ztráta pro ně a jejich kariéru, ale především pro vědu a společnost jako takovou. Vědci, stejně jako umělci, jsou nenahraditelní. Pokud něco nevytvoří daný člověk s daným talentem, nevytvoří to nikdo jiný.

Tohle vědu tedy poškozuje.

Ano. Právě z důvodů špatné rodinné politiky ji nemohou dělat ti, komu bylo dáno se jí věnovat, mužům i ženám, a je to špatně pro celou společnost, protože věda je její součástí. Část problému jsou směšné platy ve vědě, z nichž nejde pokrýt hlídání dětí, část špatná dostupnost školek a jesliček.

Nedostatek žen má přitom ještě další společenskou dimenzi: většina vědců jsou zároveň akademičtí pracovníci, tj. učí na vysoké škole a vychovávají mladé badatele. Jsou-li v daném oboru převážně muži, situace má tendenci se konzervovat, studentky nevidí pozitivní vzory, musí překonávat určitý odpor, apod. Je na to spousta studií. 

Chybí zde tedy jistota, o kterou by se mladé vědkyně mohly opřít. Jak situaci, kdy se na jedné straně potřebujete věnovat vědě a na druhé straně pečovat o dítě, řešíte osobně?

Já jsem nejvýkonnější ráno, takže ranní „šichtu“ s dcerou pokrývá partner, a pak máme na pár hodin hlídačky, od září nově chodí dcera na dvě dopoledne týdně do miniškolky (hlídačky i školku mimochodem naprosto zbožňuje). Protože jsme se do Pardubic oba kvůli centru přistěhovali, jsou prarodiče úplně jinde, takže hlídání docela leze do peněz. Měla jsem ale na toto téma zajímavý rozhovor s jednou americkou kolegyní, která mi říkala, že pro ně bylo úplně normální se kvůli zajištění hlídání docela dost zadlužit, protože to chápali jako investici do svého kariérního postupu.

V Norsku nebo Švédsku podporují sdílenou rodičovskou (fungují oba rodiče, v péči se střídají). Jaký model by se zamlouval Vám?

My jsme sem do centra pro etiku přivedli jeden švédsko-finský pár s dvěma dětmi, takže ten severský model sledujeme hodně zblízka: funguje tam jednak velmi kvalitní státem zřizovaný systém školek, ale co já vnímám mnohem intenzivněji, je zcela přirozené zapojení obou rodičů do péče o děti, kterému se přizpůsobuje celá společnost, a především pracovní prostředí. Už například není výjimečné, aby na konferenci organizátoři nabízeli hlídání dětí – to samozřejmě nemusí využívat jen matky, ale i otcové. U nás jsou právě otcové často přetížení, protože se na jedné straně chtějí zapojovat do péče o děti, ale pracovní prostředí se stále nepřizpůsobilo tomu, že i oni musí skloubit rodinu s prací.

Jaké by tedy podle vás bylo nejlepší řešení?

Podle krátké vlastní zkušenosti i podle toho, co slýchám od svých kolegyň, myslím, že pro rodiče je nejlepší, když mají kvalitní hlídání, resp. školku, v místě výkonu práce či studia, tj. školku firemní nebo univerzitní. Odpadá tím část té nepříjemné a rušivé logistiky, člověk je dítěti nablízku a zároveň může sdílet své rodičovské trable s lidmi blízkého oborového zaměření. Našim „seveřanům“ by univerzitní školka právě teď ušetřila komplikované dohadování s českými institucemi a já bych ji časem využila také.

Mgr. Kamila Pacovská, Ph.D.

Vystudovala obor matematika – filosofie na Univerzitě Karlově v Praze, kde pokračovala na ústavu filosofie a religionistiky v doktorském studiu se zaměřením na anglosaskou etiku a morální psychologii. Od roku 2011 působí jako odborná asistentka na Katedře filosofie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Věnuje se pojetí viny, zodpovědnosti a vztahu k viníkům, mezi její nejvýznamnější publikace patří články „Banker Bulstrode Doesn't Do Wrong Intentionally. A Study of Self-deceptive Wrongdoing“ (The Journal of Value Inquiry) a „Love and the Pitfall of Moralism“ (Philosophy). Její kniha Vina, láska, náhoda vyšla v červnu 2018. Před odchodem na mateřskou dovolenou byla hlavní řešitelkou úspěšného projektu v rámci výzvy „Podpora excelentních výzkumných týmů“ Operačního programu Věda, výzkum a vzdělávání, na jehož základě roku 2017 při Katedře filosofie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice zahájilo svou činnost mezinárodní Centrum pro etiku jako studium hodnoty člověka.

Autor: Bc. Věra Přibylová
Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět