Šárka Caitlín Rábová: Tuberkulóza byla v romantismu ideálem krásy

25. 01. 2019

Doktorandka Fakulty filozofické Univerzity Pardubice Šárka Caitlín Rábová se zabývá dějinami tuberkulózy. Její diplomová práce na toto téma vyšla dokonce v knižní podobě a za svůj výzkum obdržela dvě významná ocenění. O tom, jaký vliv měla choroba na společnost před více jak sto lety, jak se žilo za zdmi dětské léčebny a jak důležitá byla osvěta, jsme si s mladou historičkou povídali.

Tuberkulóza byla dlouho považována za nemoc dědičnou, nikoliv nakažlivou. V roce 1882 ale došlo ke zlomu, kdy německý lékař Robert Koch objevil původce nemoci. Jak začala být vnímána?
Předně bych chtěla říci, že Robert Koch nebyl jediný, který nemoc zkoumal. S myšlenkou nakažlivosti přišel již Jean Villemin. Koch ale vyvinul speciální barvící techniku, pomocí které se mu podařilo tuberkulózní bacil obarvit a učinit jej tak viditelným pro veřejnost.

Myšlenka nakažlivosti se ve společnosti prosazovala pozvolna, jako každá zásadní změna. Nicméně tuberkulóza jakožto infekční choroba přestala být vnímána jako problém konkrétního jedince, jehož osudu nikdo moc nevěnoval pozornost, ale stala se celospolečenským problémem, který bylo nutné vyřešit.

Tuberkulózou trpěli lidé ve městech i na venkově. Zatímco lidé ve městech se svěřili do péče lékařů, obyvatelé venkova byli nedůvěřiví a praktikovali i domácí způsoby léčby. Řekněme, že tak trochu experimentovali.
Způsoby lidové léčby byly různorodé. Z racionálnějších přístupů lidé používali například vodoléčbu, která byla součástí terapie i v některých léčebných ústavech. Známá byla díky Priessnitzovi či Kneippovi, kteří se postarali o její popularizaci. Nalezneme ale celou řadu léčebných metod, které byly poznamenány silnou vírou v náboženství, léčebnou sílu přírody a nadpřirozených sil. Nemocní užívali odvary z různých bylinek, natírali si hrudník psím sádlem, někteří dokonce nosili psí kůži v naději, že do sebe jejich nemoc absorbuje. Dále existovaly knihy, kde se dobový čtenář dozvěděl, jak se tuberkulóza zaříkává.

Za nejdůležitější považovali odborníci osvětu. Co to byla tzv. Masarykova liga proti tuberkulóze?
Založena byla roku 1919 z iniciativy dr. Čeňka Ježdíka. Liga byla hlavní organizací boje proti tuberkulóze na našem území a svými aktivitami z velké části naplňovala základní body protituberkulózního boje, kterými byly prevence, péče o nemocné a jejich léčba, hygienizace a osvětová činnost. Za tímto účelem Liga založila celou řadu svých odborů, zasloužila se o širokou síť tzv. dispenzářů (protituberkulózní poradny) a vydávala velké množství osvětových brožur, které o tuberkulóze pojednávaly způsobem srozumitelným i pro nejchudší vrstvy obyvatelstva.

Když jsem zmínila osvětu, na nemoc se snažily upozornit i některé divadelní hry, vznikaly například i pohádky.
Ano. Osvětových divadelních her a pohádek vznikalo velké množství, a to nejenom s tematikou tuberkulózy. Kromě Bacilínka to byla Začarovaná země, Princezna Bledule, dále hra Brok a Flok informovala o vzteklině nebo dílo Čínské zrcadlo měla jako hlavní námět očkování proti neštovicím. Jejich autorem byl dr. Karel Driml a některé tyto hry se dočkaly i světového ohlasu.

Tuberkulóza zde byla prezentována různými způsoby, např. v Začarované zemi nabyla podoby zlého draka. Mnohem důležitější ovšem je, že tímto způsobem se informace o nemoci dostaly mezi děti, které patřily mezi nejohroženější skupiny. Karel Driml navíc do svých her obsazoval děti, díky čemuž se osvěta šířila i mezi rodiče, kteří se na představení chodili dívat.

Část vaší diplomové práce se zabývá také tím, jak se nemoc promítla do české literární tvorby. Nejznámějším autorem, který o svém boji s nemocí  informoval prostřednictvím básní, byl Jiří Wolker.
Předně je důležité k jeho básním přistupovat s vědomím, že jsou reflexí subjektivního prožívání nemoci na rozdíl od běžné literatury, která zrcadlí dobové topoi. Jiří Wolker skrze své básně působí jako velmi citlivá duše. Onemocnění jej silně zasáhlo, především pak odloučení od rodiny a rovněž fakt, že nemohl studovat. Básně jsou jakousi zpovědí jeho nejniternějších pocitů, najdeme v nich pocity samoty, smutku, lítosti nad vlastním osudem, zmařeným mládím a v některých se odráží dokonce i každodennost sanatorního života.

ČTĚTE TAKÉ: 
Doktorandka obdržela cenu za výzkum dějin tuberkulózy
Napsala o tuberkulóze „diplomku“. Teď studentka Šárka Rábová chystá monografii

Současně proti tuberkulóze se bojovalo i proti alkoholismu. Jak byly tyto nemoci na sebe vázané?
V rámci propagace zdravého životního stylu se jedním z ústředních témat stal i alkoholismus. Ve spojitosti s tuberkulózou nebezpečí spočívalo především v tom, že člověk holdující alkoholu se pohyboval v nevhodném prostředí, neboť hospody byly semeništi nejrůznějších chorob, včetně tuberkulózy. Alkoholici měli navíc oslabený organismus a tím pádem i vyšší riziko nákazy. S podlomeným zdravím se pak rodily i jejich děti, a právě v dětském věku byla úmrtnost na tuberkulózu nejvyšší. Navíc čistota obydlí, která byla pro léčbu nemoci naprosto nezbytná, u těchto lidí prakticky neexistovala.

Symptomy nemoci byly dokonce považovány v jednom období za ideál krásy. Být nakažený touto nemocí bylo považováno za afrodiziakální. Tuberkulózní jedinec oplýval neobyčejnými silami přitažlivosti. Proč tomu tak bylo?
Tuberkulóza především v romantickém období nabývala nejrůznějších metafor a domnívám se, že to bylo způsobeno z velké části tím, že nebyly známy její pravé příčiny. Mezi symptomy považované jakožto projev krásy patřily bledost, štíhlost a lesklé oči. V tomto období byla navíc tuberkulóza spojována s určitým životním stylem, především bohémstvím a hýřením, jenž byl typický pro umělecké kruhy. Někteří se dokonce vědomě stylizovali do podoby tuberkulózních postav. Tento fenomén postupně mizí s objevením skutečného původu nemoci, kdy se z ní stalo spíše stigmatizující označení společenského postavení jedince. Tuberkulóza se stala nemocí ze špíny, bídy a špatné výživy.

Nejznámější dětskou léčebnou u nás je Hamzova léčebna v Luži. Kdy vznikla?
František Hamza se o problematiku tuberkulózy a spojení mezi tuberkulózou a výživou zajímal již během svých studií. Když roku 1901 v prostorách své vily otevřel dětskou léčebnu, navštěvoval pravidelně zahraniční sanatoria, kde sbíral inspiraci pro svou léčebnu.

Jaký byl život za jejími zdmi?
Obecně můžeme říci, že přístupy léčby v Hamzově léčebně byly identické jako v jakémkoliv jiném sanatoriu. Doktor Hamza kladl velký důraz na sanatorní řád a denní rozvrh, které bylo nutné pečlivě dodržovat. Nutno podotknout, že sanatorní život byl velmi monotónní, pacienti každý den vykonávali pořád stejné úkony, a to představovalo velkou zátěž pro jejich psychiku. Vyzdvihnout je třeba sanatorní školu, neboť ne každé dětské sanatorium mělo svou vlastní školu. Její založení je důkazem, že se místní personál snažil děti rozvíjet i duševně.

Dále bych ráda zmínila sanatorní dílny a zahrady, neboť součástí terapie byla i léčba prací. V neposlední řadě kladl dr. Hamza velký důraz na stravování nemocných dětí, protože strava byla klíčovým prvkem úspěšné léčby a jak jsem již zmiňovala, František Hamza se intenzivně zajímal o výživu potravin.

Někteří lékaři prý doporučovali až dvacet vajec denně. Co bylo vhodné jíst?
Pohled na správnou výživu se v průběhu let značně měnil a sami lékaři nebyli ve svých názorech úplně jednotní. Jak zmiňujete, objevovaly se i extrémní případy, kdy se doporučovala denní hojná konzumace vajec a syrového masa. Obecně ale můžeme říci, že strava tuberkulózního pacienta musela být výživná a pestrá; musela obsahovat dostatek tuků a vitamínů. Do jídelníčku nemocného bylo nutné zařadit hodně zeleniny, ovoce, luštěnin, různé druhy masa a především mléčné výrobky. Někteří lékaři v sanatoriích pro dospělé podávali dokonce i alkohol, ale jeho užívání, stejně tak jako konzumace vajec a syrového masa, bylo diskutabilní. Stravování se ale pro mnoho pacientů stávalo nepříjemnou povinností, neboť v důsledku své nemoci trpěli nechutenstvím a v sanatoriích se jedlo zhruba pětkrát až šestkrát denně.

Doktor Hamza založil v Luži i hřbitov. Nachází se zde zbytky náhrobků dětí, které zemřely právě v léčebně. Zabývala jste i otázkou dětské úmrtnosti?
Zabývala jsem se přednostně každodenním životem v sanatoriu a specifiky, která s sebou dětská léčebna nese. Co se úmrtnosti týče, máme dochována data pro období mezi lety 1901 a 1921, kdy zde působil František Hamza. V tomto období zemřelo 108 dětí z celkového počtu 4208 pacientů. Pro představu vyléčených dětí bylo ve stejném období 2196. Vidíme tedy, že úmrtnost nebyla nikterak vysoká, ale z pramenů nevyplývá, jaké byly skutečné příčiny úmrtí nemocných. Musíme si uvědomit, že pacienti nemuseli nutně zemřít na tuberkulózu, ale mohly se vyskytnout i další komplikace.

S jakými prameny jste ve své práci primárně pracovala?
Pramenná základna pro mou diplomovou práci byla různorodá s ohledem na snahu poskytnout čtenáři plastický pohled na tuberkulózu. Naprostý základ pro mě představovala dobová lékařská literatura, se kterou pro mě jako pro historika nebylo úplně jednoduché pracovat. Dále jsem používala prameny pocházející z fondu Masarykovy ligy proti tuberkulóze a Hamzovy dětské léčebny. Mimo jiné jsem studovala i lékařská periodika jako Boj proti tuberkulose nebo Časopis lékařů českých, dobovou krásnou literaturu a ego-dokumenty, především korespondenci Jiřího Wolkera.  

Které zahraniční materiály byly pro vaši práci stěžejní?
Používala jsem především práce pocházející z anglosaské provenience, které pro mě byly metodologickým východiskem. Tématu tuberkulózy se věnuji i ve své disertační práci a začínám objevovat i zajímavé materiály španělských autorů. Hodnotit pohled zahraničních zemí na tuberkulózu je velmi složité a vyžaduje samostatné studium. Tuberkulóza byla i mimo české území vnímána hlavně jako sociální choroba a celospolečenské riziko. Protituberkulózní boj měl pak v zemích, jako byly Francie, Anglie a severské země mnohem delší tradici a tyto země se staly pro nás jakýmsi následování hodným vzorem. Především severské země můžeme zařadit z hlediska boje proti této chorobě za úplně nejúspěšnější.

Kdo je Mgr. Šárka Caitlín Rábová

Na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice vystudovala v bakalářském stupni obor Ochrana hmotných památek a historie, magisterský titul získala v modulu gender history. Specializuje se na dějiny těla, spíše ale sociální dějiny medicíny v 19. a první polovině 20. století. V roce 2017 zvítězila ve studentské soutěži Nakladatelství Academia. V dubnu 2018 vyšla její první vědecká monografie. V prosinci 2018 získala za svou diplomovou práci Cenu Zdeňka Horského. Ve volném čase ráda čte knihy, zejména ty historické. Zajímá ji také období druhé světové války a nacistická okupace v Československu. Pravidelně chodí do galerií na výstavy, navštěvuje divadlo a má ráda i operu. Poslouchá electro swing a moderní jazz. Snaží se i pravidelně cvičit, oblíbila si jógu. Ze všeho nejvíce ale miluje středomořskou kuchyni a dobré červené víno.

Bc. Věra Přibylová
Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět