Kavárna Universitas: Debaty o lásce, Tolkienovi i matematice

5. 02. 2015

Již čtvrtým rokem pořádají studenti Univerzity Pardubice cyklus diskusních večerů Kavárna Universitas. V rámci těchto večerů mají návštěvníci z široké veřejnosti možnost setkat se s vědci a dalšími zajímavými osobnostmi veřejného života, vyslechnout přednášku a klást své dotazy. Setkání se uskutečňují v příjemné a uvolněné atmosféře Klubu 29.

Starořecký Erós jako božský popud

V listopadu k nám zavítal Mgr. Tomáš Hejduk, Ph.D., který působí na Katedře filosofie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice. Pan doktor se zabývá starořeckou kulturou a filosofií, etikou, politickou filosofií a českým myšlenkovým odkazem. Mimo jiné je autorem knihy Od Eróta k filosofii (2007). Tématu lásky věnoval i svou přednášku „Starořecký Erós, aneb láska za časů Sókrata i dnes“.

Na úvod přednášející přečetl úryvek z knihy, která pojímala téma lásky čistě z  evolučně-biologického pohledu. Proti tomuto jednostrannému názoru se však vymezil s tím, že svůj výklad založil v odkazu k bohu Erótu, detailně popsanému ve starověkém Řecku, ale „v mnoha ohledech aktuálnímu a živému i dnes,“ uvedl doktor Hejduk.

Erós byl výrazem pro jeden z druhů lásky, který přednášející vymezil v odlišnosti od jiných, především „filiatické“ a „agapické“. Filia znamenala „lásku mezi přáteli a agapé vyjadřovala lásku bratrskou, spontánní a nevybíravou. Erós naproti tomu vyjadřoval lásku vybranou, směřující ke kráse,“ vysvětlil přednášející. Erós jako jakýsi božský popud byl ve své ryzí, hořkosladké podobě chápán až zhruba do 6. stol. př. n. l., v pozdějších dobách byl různými způsoby pritifikován, domestikován a jinak oslabován.

„Důkazním materiálem pro naše úvahy a představy o starořeckém pojetí lásky a eróta jsou především tisíce fragmentů malované keramiky, na kterých je Erós zobrazován jako opeřenec poletující v nesexuálních scénách po boku milujících honících vybrané milované. Dalším zdrojem jsou lyrické básně a epické spisy pocházející především z Athén. Nejpropracovanější koncepty pak nalezneme u Sókrata v Platónových dialozích,“ pokračoval náš host. Zde je důkladný popis řecké pederastie, jež představovala výchovnou, iniciační lásku mladých řeckých mužů k dospívajícím chlapcům. Šlo o přechodový rituál dnes známý i z mnoha jiných kultur. „Je třeba si uvědomit, že Erós, který je pro dobrý život jedince i polis v podstatě nepostradatelný, je zároveň jejich největší hrozbou, démonem ukrývajícím se v pozadí jejich spořádaných životů, démonem vždy znovu hrozícím propuknout až na úkor jejich prosperujícího života,“ zakončil doktor Hejduk.

 Tolkienovo literární dílo je pozváním do paralelního světa

Hostem předvánoční Kavárny Universitas byl doc. Pavel Hošek Th.D., který je vedoucím Katedry religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy a také kazatelem Církve bratrské. Zabývá se vztahem teologie a kultury, odborně se věnuje vztahu teologie a vědy o náboženství a také předpokladům a možnostem mezináboženského dialogu. Je autorem několika knih. V přednášce „Tvůrčí fantazie podle J. R. R. Tolkiena“ nás seznámil se způsobem, jakým tento britský autor tvořil.

„Tolkien byl již od raného věku zamilován do jazyka a řeči a již v mládí experimentoval s tvorbou nových jazyků a básní. Na dotazy svých čtenářů o čem vlastně jeho básně jsou, však odpovídal, že to neví a že se to pokusí zjistit. Tvůrčí fantasie podle něj totiž byla nástrojem vnímání, kde není místo pro svévoli. Pro Tolkiena byla fantasie jakýmsi seismografem či anténou, pomocí níž se vylaďoval na vyšší sféry,“ započal svou přednášku docent Hošek.

Tolkien byl hluboce věřící římský katolík, který věřil, že „lidský umělec odráží něco z umělecké tvořivosti Stvořitele. Inspiraci vnímal jako Bílé Světlo, které k umělci přichází shůry a pomocí lidské tvořivosti je rozloženo na celé spektrum barev. Spisovatel pro čtenáře objevuje jiné, fikční či paralelní světy, o kterých podává svědectví. Literární dílo je dle Tolkiena pozváním do fikčního světa, který může být v lecčem skutečnější než ten reálný. Pobyt uvnitř tohoto světa čtenáře pozměňuje. Působí mu obnovu, únik a útěchu, jelikož na konci každého velkého díla vidíme, že dobro je silnější než zlo,“ pokračoval přednášející.

Při své práci byl Tolkien mimořádně pečlivý a zabýval se jemnými detaily. Trvalo tedy dlouho, než jeho díla mohla vyjít. Například „Pán prstenů vznikal celých čtrnáct let a dílo Silmarillion, na kterém pracoval šedesát let, se mu za jeho života nepodařilo dokončit. Za svého života vydal knihu Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, která byla psaná jako kniha pro děti a sklidila úspěch. Zato s Pánem prstenů si již kritikové nevěděli rady a prohlašovali, že je infantilní. Po několika letech toto dílo objevili studenti amerických universit a o Pánu prstenů se začalo mluvit na kolejích a v menzách a postupem času se z něj stala kultovní kniha,“ zakončil docent Hošek.

Objev Bolzanovy funkce významně ovlivnil vývoj české matematiky 20. století

Prvním hostem Kavárny Universitas v novém roce byl Mgr. Libor Koudela, Ph.D., který vystudoval MFF UK. V současné době působí v Ústavu matematiky a kvantitativních metod Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Doktorskou disertační práci na téma pojetí křivky v analýze, teorii množin a topologii napsal pod vedením Jiřího Veselého. Rozšířená verze práce vyšla roku 2013 v nakladatelství OPS pod názvem „O pojetí křivky“. Křivkám podivných tvarů věnoval i svou přednášku „Příběh prvního fraktálu“.

„V roce 1872 přednášel Karl Weierstrass, jeden ze zakladatelů moderní matematické analýzy, o spojité funkci, která nemá v žádném bodě derivaci. Jednalo se o součet trigonometrické řady, která pro vhodné parametry neměla v žádném bodě konečnou derivaci. Tehdejší matematikové na tuto funkci a další jí podobné nahlíželi jako na ,politováníhodná zjevení‘ či ,monstra‘. Tyto funkce byly brány jako rarita a ,slušný matematik‘ se jimi snad ani neměl zabývat,“ zahájil doktor Koudela.

I přes takovýto odmítavý postoj začalo funkcí se stejnými vlastnostmi přibývat. Jako příklad můžeme uvést Takagiho funkci či notoricky známou von Kochovu křivku. Vyvstala tedy otázka, zda byl Weierstrass opravdu první, kdo s takovouto funkcí přišel. „Sám Weierstrass cituje Riemannovu funkci, která se datuje asi k roku 1861, kterou však její autor nikdy nepublikoval. Zhruba do stejné doby se datuje funkce Cellérierova, jež byla však publikována až po smrti svého objevitele v roce 1890,“ pokračoval přednášející.

V roce 1922 však přišel plzeňský středoškolský učitel Martin Jašek s potěšující zprávou zejména pro české matematiky. „Při procházení pozůstalosti Bernarda Bolzana ve vídeňské Národní knihovně objevil v Bolzanových poznámkách popis spojité funkce nemající v žádném bodě derivaci, která se datovala už do roku 1830. Tento objev významně ovlivnil vývoj české matematiky 20. století, jelikož vlastnostmi Bolzanovy funkce se začali zabývat přední čeští matematikové, jako např. Vojtěch Jarník nebo Karel Rychlík. V roce 1975 Benoît Mandelbrot hledal výraz, kterým by popsal zde zmíněnou skupinu objektů. Nakonec zavedl zcela nové označení – fraktál. Inspirací mu byl latinský slovník, kde nalezl, že fractus znamená rozlámaný,“ zakončil večer doktor Koudela.

Bc. Kateřina Šraitrová
studentka Fakulty chemicko-technologické
moderátorka Kavárny Universitas


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět