Patrik Čermák: Baví mě zkoumat a předávat poznatky dál

20. 04. 2016

Za svůj studentský život toho Patrik Čermák stihl poměrně dost. Už jako středoškolák začínal v soutěži AMAVET. Zúčastnil se několika národních i mezinárodních soutěží a získal řadu ocenění. Na Univerzitě Pardubice studuje chemii a také filosofii, k níž ho to táhlo vždy. Zajímá ho totiž podstata věcí. Říká, že snad každý vědec, který přišel s nějakým převratným objevem, byl současně filosofem. Pravých filosofů je ale podle něj na světě poskrovnu. Zařadí se jednou mezi ně? Uvidíme.

Jak vzpomínáš na svou účast v soutěži AMAVET v roce 2010?

AMAVETu jsem se zúčastnil už v roce 2009. S prací „Příprava a vlastnosti materiálů na bázi sloučenin A2VB3VI pro termoelektrické aplikace“ jsem se tak přes vítězství v krajském kole a umístění na druhé příčce v kole národním kvalifikoval pro postup do mezinárodního finále Intel ISEF. O rok později jsem obdobnou cestou prošel znovu s rozšířenou a modifikovanou prací a k mému překvapení jsem tentokráte zvítězil. Počítal jsem, že porota dá přednost pracím či autorům, kteří tam byli prvně, jak mě ostatně ujišťovali zkušenější účastníci. Přijel jsem spíše obohatit svoje znalosti a zkušenosti diskusemi s odborníky a podobně orientovanými vrstevníky. Celkově to byla dobrá zkušenost.

Vyhrál jsi národní kolo soutěže a jel jsi tehdy reprezentovat naši zemi na soutěž Intel ISEF do USA. Jaké to bylo? 

Když mi bylo oznámeno, že mohu naši zemi reprezentovat na mezinárodní úrovni, vůbec jsem nevěděl, co nějaký Intel ISEF je. V překladu jde o Mezinárodní veletrh vědy a techniky. V USA už jen účast na tomto veletrhu může být vstupenkou na prestižní universitu. Zkušenost to byla vskutku nezapomenutelná. V tom negativním smyslu jsem měl možnost zakusit onen americký konzum či pobývat v pověstném kalifornském Silicon Valley, které na naturálně smýšlejícího člověka nepůsobilo příliš přirozeně (ostatně má tu nepřirozenost i v názvu – původně šlo o Údolí potěchy srdce). Nicméně skutečnost, že můžete pobývat ve společnosti laureátů Nobelových cen či stát na pódiu před několika-tisícihlavým publikem ve vás jistý dojem zanechá. Fakt, že jsem získal Třetí hlavní cenu v kategorii Inženýrství: Materiály a bioinženýrství, byl pro mě pomyslnou třešničkou na dortu.

Ještě na soutěži jsi dostal nabídku ke studiu na kalifornské univerzitě v Berkeley. Proč jsi ji nepřijal?

V té době jsem řešil řadu osobních či rodinných problémů. Studium v Pardubicích mi i z několika jiných důvodů přišlo jako dobrá volba. Možnost pokračování mé výzkumné činnosti v dobrém kolektivu byl jedním z nich.

Nelituješ toho dneska?

Bude to znít možná sebestředně, nicméně ve svém životě nelituji ničeho. Nikoliv, že bych se snad chtěl považovat za bezchybného či výtečného nebo dokonce nejlepšího. Vůbec ne! Občas jsem šlápl vedle a čas mých přešlapů není patrně u konce. Avšak zkušenost života mi radí být smířený s tím, co se stalo jako s tím, co bylo nejlepší možné. Jinak tomu mohlo být leda v paralelním vesmíru. (smích) Zkušenosti je třeba analyzovat a vzít si poučení. Tvrdím, že vždy existuje východisko, ať je situace jakákoliv. Každopádně, kdyby ona nabídka přišla dnes, asi bych ji využil, byť třeba ve formě stáže.

Kdo tě vůbec přivedl na myšlenku, že by ses jednou mohl stát vědcem a věnovat se v budoucnu vědě?

Ve druhém ročníku střední školy naše třída dostala vynikajícího fyzikáře, který přišel s nabídkou dělat něco zajímavého nad rámec běžné výuky. Nabídky jsem se chytil. Dokonce jsme spolu na škole zařídili Fyzikální klub. Dodnes se potkáváme třeba v létě u něj na chatě.

Dovedl tě až ke spolupráci s Univerzitou Pardubice? Za kým na univerzitě jsi šel?

Na universitu mě poprvé doslova dovezl vlastním autem. Nejprve jsme šli za doktorem Plecháčkem ze Společné laboratoře chemie pevných látek. Jelikož jsem studoval elektrotechniku, byla to vzhledem k charakteru laboratoře zabývající se vlastnostmi termoelektrických materiálů jasná volba. Později jsem už sám šel o patro níž, na toho času katedru fyziky za dnes již profesorem Čestmírem Drašarem. Pamatuji si, že na můj dlouhý e-mail popisující, co všechno neumím, ale že bych přesto rád spolupracoval na nějakém výzkumu, odpověděl poměrně stroze, něco jako „ano, tak přijďte“. Tak jsem přišel…

Funguje ta spolupráce dodnes?

Funguje, a to velmi dobře. Nevím, kdo jiný by mě byl schopen a ochoten tolerovat. (smích)

Co bys poradil studentům-středoškolákům, kteří uvažují o nějaké hlubší vědecké spolupráci již na střední škole? 

„Nebát se a nekrást“, jak pravil tatíček Masaryk ke společenské situaci. Ono heslo platí i zde. Není třeba se obávat, že něco neumím či něčemu nerozumím, když mám chuť se to dozvědět. A pokud člověk dělá věci pořádně, časem se objeví plody. Co jiného je pak větším uspokojením než když na vaši práci mohou navázat další?

Co považuješ zatím za svůj největší úspěch?

Zúčastnil jsem se řady přehlídek. Získaná ocenění a uznání naplňují celý jeden šuplík v mém obývacím pokoji a dva šanony k tomu. Několikráte jsem byl v novinách, televizi či rádiu. Naposledy asi před měsícem. Paradoxně pro mě získaná ocenění a uznání až tolik neznamenají. V době svých středoškolských studií jsem si jimi mohl kompenzovat jistý komplex méněcennosti či uspokojovat svůj narcismus. Za svůj největší úspěch ovšem považuji, že jsem několika lidem takzvaně pomohl na světlo. Tak jak to ostatně líčí Platónův Sókratés v podobenství o jeskyni. Většina se ke mně pak, nevím proč, otočila zády. Patrně to tedy nebylo skutečné Světlo. Přesto pro mě hodnoty lásky, přátelství či bratrství zůstávají fundamentálními. Stojí před vědeckými teoriemi – ty vyvstávají až na podkladě životní skutečnosti a zkušenosti.

Ke studiu na Fakultě chemicko-technologické sis přibral ještě studium filosofie na Fakultě filozofické. Co tě k této kombinaci oborů přivedlo?

Pokud by šlo o kombinaci oborů, byl bych šťastný. Takhle studuji v podstatě dvě školy naráz, což je v lecčem utrpení. (smích) Hlavně co se týká organizace studia. Co mě přivedlo k filosofii? Stačí si uvědomit, že snad každý vědec, který přišel s nějakým převratným objevem, byl současně filosof. Nemám proto rád takové ty invektivy na stranu filosofie o její neužitečnosti atd. Většinou totiž pocházejí od lidí, kteří žádnou opravdovou filosofickou knihu nepřečetli a pokud ano, neporozuměli jí. Takové to hospodské tlachání o životě a světě rozhodně filosofováním není, stejně jako není filosofem každý, komu tento přídomek někdo umístí třeba na televizní obrazovku pod jméno. Pravých filosofů je na světě poskrovnu. Pro mě filosofie znamená myšlení celku či jednoty, základního životního postoje, odkud rozumím všemu jednotlivému. Tak jak ostatně naznačuje etymologie latinského universitas. V této formě je filosofické myšlení vlastní snad každému člověku. Jakmile jsem nastoupil ke studiu na universitě, začal jsem chodit alespoň na přednášky z dějin filosofie. Právě tam jsem se seznámil s přednášejícím doktorem Filipem Grygarem, který mě ke studiu doslova navedl. (smích) Z jeho podnětu jsem přeložil první část stěžejního článku Nielse Bohra z roku 1913 z počátků kvantové teorie do českého jazyka.

Na čem momentálně na poli vědeckém pracuješ?

Na Chemii se věnuji fyzikálním vlastnostem polovodičů. Poslední přibližně dva roky provádím výzkum transportních a magnetických vlastností přechodnými kovy dotovaného Bi2Te3. Lze si to představit tak, že do nějaké základní krystalové mřížky materiálu vnášíme cizí atomy jiného prvku a zkoumáme, co se stane například s koncentrací elektronů, elektrickým odporem či magnetickými vlastnostmi. Cizí magnetické atomy spolu totiž mohou komunikovat, a to třeba právě přes volné elektrony. Mohou tak vytvářet různá magnetická uspořádání. Cílem našeho výzkumu je zjistit, při jaké koncentraci vznikají jaká magnetická uspořádání a usoudit, kam přesně se ony cizí atomy do základní krystalové mřížky zabudovávají. Využití by pak naše materiály mohly najít třeba ve spintronice, což je forma elektroniky využívající mimo náboje další vlastnost elektronu, a to spin.

Na Filosofii se snažím zkoumat vědecké poznání jako takové, řečeno filosofickým žargonem pojednat o vztahu mýtu a logu. Zajímá mě, jestli vůbec existuje něco jako takzvaná objektivní realita, respektive má-li vůbec smysl o ní hovořit, případně jaké jsou její meze. Ukazuje se totiž, že vědecké poznání vůbec není tak objektivní či fortelní, jak se může na první pohled zdát. Podobně jako společnost prochází revolucemi, kdy nové poznatky už není možné integrovat do navrženého rámce či paradigmatu, které se pak rozpadá a je nahrazeno paradigmatem jiným. Otázkou pro mě zůstává, zdali onen nový rámec je skutečně něčím hlubším, nebo traktujeme pořád totéž jinými prostředky, na stejné intelektuální rovině jako byla ta předchozí? 

Pátým rokem organizuješ diskusní večery v Kavárně Universitas, letos počtvrté budeš organizovat studentskou konferenci VĚDĚNÍ MLADÝM, k tomu studuješ. Jak zvládáš všechny tyto aktivity?

Cítím se jako svobodný člověk, což ovšem místy sklouzává do časových singularit. Jinak řečeno oplývám přímo otřesným time-managementem, kdy mám některé věci naslibované či rozdělané několik měsíců a pak jsem schopen je pod tlakem dokončit nejdéle v horizontu dní. To už ale není příliš svobodné. (smích) Inu, snažím se s tím něco dělat. Kupodivu jsme s přítelkyní uspořádali na čtyřicet Kavárenských setkání, tři konference pro středoškoláky z celé ČR, dvě konference k osobnosti myslitele Nielse Bohra a dvě přednášky na téma filosofických předpokladů přírodních věd. K tomu jsme vydali sborníky nebo připravili webové stránky. Snažíme se vyvažovat témata přírodovědná s těmi humanitními či společenskovědními. Celkově naše akce navštívilo několik stovek lidí. Podle referencí se rozhodně nemáme za co stydět. Tak to asi děláme dobře.

Máš v hlavě ještě nějaké další plány?

Plánů bych měl na rozdávání. Problém je, že ve skutečnosti existuje jen velmi málo lidí, se kterými je realizovat. Poslední dobou se mi spíše zdá, že jsem na všechno tak nějak sám. Nechci měnit svět, ale také nechci, aby svět měnil mě. Staří Řekové měli pro tento postoj termín sófrosyné (uměřenost) – pokud se k našemu jednání připojí rozumnost či filosofická reflexe, teprve poté může být naše jednání uměřené nebo spravedlivé. Podobně to mají i některé východní moudrosti. V té praktické rovině bych rád podpořil vznik zmíněné kombinace oborů filosofie-chemie alias filosofie vědy. Pokud by se mi podařilo ustavit nějaké vskutku universitní předměty, například něco jako všeobecný úvod do vědeckých studií, myslím, že by to bylo dost. To nám tady totiž zásadně chybí. Ve volném čase bych pak rád více vyrážel do přírody, než tomu bylo doposud.

Kde vidíš sám sebe za deset, patnáct let? Jakou další metu sis vytyčil?

Na pláži vlastního ostrova s lahví šampaňského. (smích) To se mi vpravdě z potenciálního profesorského platu a už vůbec ne v takto krátkém horizontu asi nepodaří. Baví mě zkoumat a předávat poznatky dál. Lidé po mně ovšem vyžadují pevnost, ale když se o ně chci opřít sám, ohýbají se jako proutky ve větru. Občas tak mívám poměrně silné nutkání všeho nechat a odejít někam daleko. Možná, že nakonec skončím v nějakém klášteře na okraji společnosti a s ostatními se potkám až v Soudný den. Kdo ví?

Ing. Patrik Čermák studuje v doktorském programu chemii a technologii anorganických materiálů na Fakultě chemicko-technologické. Působí na Ústavu aplikované fyziky a matematiky, kde patří do týmu profesora Čestmíra Drašara. V současnosti se věnuje výzkumu transportních a magnetických vlastností polovodičů. K tomu třetím rokem studuje filosofii na Fakultě filozofické. Od roku 2008 je členem Jednoty českých matematiků a fyziků. Zajímá ho osobnost Nielse Bohra a v roce 2013 spoluorganizoval konferenci k 100. výročí jeho modelu atomu. Setkat se s Patrikem Čermákem můžete také každý měsíc v oblíbené Kavárně Universitas, za jejímž vznikem stojí. Na listopad 2016 připravuje již čtvrtý ročník studentské konference VĚDĚNÍ MLADÝM určené pro středoškoláky. Spravuje také portál mladých výzkumníků.

Mgr. Zuzana Paulusová
Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět