Divadelní tradice studentů katedry sociálních věd nekončí. Studenti hrají dál

30. 06. 2016

V roce 2009 se na Katedře sociálních věd Univerzity Pardubice zrodila nová tradice, a sice každoroční pořádání ochotnického divadelního vystoupení. Jeho premiéra se konala vždy v čase předvánočním v nádherných prostorách pardubického zámku. A svoji tradici mají vystoupení dodnes. Studenti ve hraní směle pokračují a jsou úspěšní.

Představení si získala stálý okruh diváků a mnohá z nich navštívili i význační hosté. Jako například první českou premiéru předkolumbovské divadelní hry Appu Ollantay v roce 2009 poctila svojí návštěvou tehdejší peruánská velvyslankyně v Praze. Jejich reprízy se hrály při různých příležitostech na univerzitě, ale také mimo ni a dokonce i mimo Pardubice, většinou v univerzitním klubu K4 v Praze, ale také v chrudimské Agoře apod. O těchto akcích pravidelně informoval místní tisk i rozhlas.

Repertoár domácí i zahraniční

Výběr repertoáru se podřizoval dvěma základním kritériím – spjatostí se studovaným oborem herců-studentů, tj. antropologii a pravidelným střídáním českého a mimoevropského námětu. Z prvního okruhu lze jmenovat české barokní frašky O grobiáních o urozenost se nesnadících, z oblasti druhé, kromě již zmíněného Ollantaye, drama Moctezuma, či pásmo lidových kubánských anekdot a humorech Ukradený meloun

Vzhledem k mé delší nepřítomnosti na katedře z důvodu tvůrčí dovolené, jejímž výsledkem jsou dvě knihy (v současné době v tisku) nastala v divadelní tradici krátká přestávka. Ovšem již letos se objevilo další představení, jež nacvičili sami studenti pod vedením režijním, dramaturgickým aj. Ester Kolářové. I oni se obrátili k poněkud netradičnímu tématu a sehráli čtyři současné romské pohádky – Čendeš (autorka Iveta Kokyová), Dřevěná žena (Markéta Šestáková), Lájoš (Laila Žigová) a O zlaté kytaře (Lucie Kováčová).

Pohádky měly premiéru na SOCIOCONU

Zajímavé představení prokládané živou hudbou a písněmi mělo svoji premiéru na vědecké konferenci katedry SOCIOCON a reprízováno bylo 10. června 2016 v Klubu Baryton v Praze na Žižkově.

Romské pohádky hrály, jako u všech etnik, důležitou roli a není tomu ještě tak dávno, co se živě vyprávěly. Jednou z důležitých charakteristik je jistá forma sociálního korektivu. Na českého čtenáře/diváka mohou působit romské pohádky jako příliš syrové až drsné. To ovšem je jen a jen náš problém. Od dob romantiků typu K. J. Erbena, Boženy Němcové a dalších se v myslích našich předků a pochopitelně i v nás zabydlela falešná představa, že pohádka musí být vlídná a uhlazená ovšem hlavně dobro musí zvítězit nad zlem. To je opravdu neblahé dědictví romantismu. V předromantickém období byla i česká pohádka mnohdy velmi drsná a končila vítězstvím zla nad dobrem. I to mělo svůj výchovný smysl – nezahrávej si s tím, s čím nemáš.

Romské pohádky dětem raději nečtěte

Když jsem v roce 1979 vydal v nakladatelství Odeon knihu Kubánské pohádky. Autorka recenze Pohádky v hrubém pytli, která mne opravdu dokonale strhala za to, jak něco takového vůbec mohu vydat, nepochopila základní skutečnost, že ve svých počátcích pohádka nebyla určena dětem. A z toho vyplývaly její obsah i forma. Až se vám dostanou do rukou romské pohádky, mějte prosím toto na paměti.

doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.
Katedra sociálních věd Fakulty filozofické


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět