Studenti Fakulty filozofické píší poezii. Teď pokřtili svůj první společný sborník

17. 02. 2017

Kromě oboru Historicko-literární studia spojuje devět studentek a jednoho studenta ještě jedno. Nedávno vydaný sborník Ostatní ryby se ještě neprobudily. Díky němu nechali své texty rozeznít ve veřejném prostoru a na studia mají další vzpomínku. Básně totiž dokážou zachytit pocity, zašpuntovat je do sklenice a při čtení je znovu připomenou. Nevěříte? Iniciátorka sborníku, studentka Hanka Kovaříková to tak jednoduše cítí.

Jak dlouho píšete poezii?

Píšu asi od 14 let. Zda se mým začátkům dá říkat poezie, to ale nevím. Často jsem svá první dílka dávala na různé literární servery typu písmák, psanci a další. Zde se mi dostávalo první zpětné vazby, zároveň i já jsem mohla hodnotit básně ostatních.

Proč jste si vybrala právě poezii?

V básni můžete reflektovat cokoliv, co vás v té chvíli nějak ovlivňuje, zajímá či napadá. Stačí jen čistý papír, tužka a vaše pocity se tak trochu zhmotní, naberou různých směrů a různých podob. Je zcela vedlejší, zda to, co se odehrává v básni, je skutečnost nebo čistá fantazie. Můžete se skrze vlastní text podívat kamkoliv, potkat kohokoliv chcete. A to je nejenom na psaní, ale také na čtení poezie či literatury vůbec to nejúžasnější. Poezie je v této reflexi mnohem rychlejší než próza, i to mě na ní baví.

Publikujete své básně pravidelně?

Mé dvě básně se tuším objevily či objeví v Tazích. Jedna má povídka vyšla minulý rok v Novém prostoru. Avšak jako největší dosavadní publikační úspěch svých textů považuji právě sborník Ostatní ryby se ještě neprobudily

Právě ten jste spolu s dalšími studentkami představily na autorském čtení. Jaké to bylo?

Na konci minulého roku jsme absolvovaly dohromady tři čtení – v Praze, Pardubicích a Hradci. Byla to pro všechny z nás první zkušenost se čtením vlastních textů před publikem. Ono napsat báseň je snadné, o dost obtížnější je ji přečíst tak, aby ji divák zachytil, pochopil a pokud možno si ji užil. Autorská čtení pro nás však byla   jediná možná cesta k vybrání finančních prostředků pro realizaci sborníku. Vybrali jsme více než třetinu potřebné částky, za což bych moc ráda poděkovala všem, kteří při čteních přispěli. 

Kdo vás přivedl na myšlenku sborník vydat?

Nápad vydat sborník se zrodil v mé v hlavě při návštěvě pardubického pivovaru, kde jsem společně s Tadeášem Dohňanským a Marií Křejčíkovou popíjela. Oba dva jsou také ve sborníku. Nápad ještě chvíli dozrával a na Litconu v Kutné Hoře, kde se náš celý ročník sešel, jsem ho prezentovala i ostatním. Když se shledal s kladnými odezvami, šla jsem rovnou za doktorem Studeným pro rady, jak sborník realizovat.

Proč jste šla právě za ním?

Doktor Studený je sám úspěšný básník s řadou vlastních sbírek. A byl to právě on, kdo nás učil tvůrčí psaní, jeden semestr věnovaný přímo poezii. Myslím si, že tento předmět mnohým z nás pomohl uvědomit si, co s vlastními texty vlastně chceme, kam chceme směřovat a co říci. Proto byl pan doktor Studený ta nejlepší volba.

V čem vám pomohl a poradil?

Když se mi sešly všechny básně, nejprve jsem si je všechny přečetla já, poté Aneta Plšková, která mi s celým sborníkem pomáhala. Bez ní by nikdy nebyl takový, jaký je, a nakonec i pan doktor Studený. My s Anetou jsme měly svou představu a více méně nám ji doktor Studený potvrdil. U některých textů jsme dlouho váhaly, některé byly po prvním přečtení zcela jasné. Rady, které nám doktor Studený dal, byly cenné, týkaly se ale především složení sborníku, nikoliv změn v konkrétních básních.

Kolik básní sborník obsahuje a kdo všechno je napsal?

Autorů je deset. Všichni jsme studenti HLS, až na Marii Krejčíkovou, která kvůli milým povinnostem na rok přerušila, momentálně ve třetím ročníku bakalářského studia. Konkrétně je ve sborníku jediný muž, Tadeáš Dohňanský, dále Aneta Plšková, Šarlota Uhrinová, Helena Žáčková, Marie Krejčíková, Veronika Kašparová, Lenka Krupičková, Lucie Palounková, Kira Hawke a já, tedy Hana Kovaříková. Z básní, které mi spolužáci poslali, jsme vybrali nejen ty nejlepší, ale také ty, co do sborníku pasovaly. U každého autora tedy najdete jiný počet básní. Někteří mě doslova zahltili svými texty a nebylo snadné si mezi nimi vybrat. Někteří mají naopak ve sborníku téměř vše, co nabídli. Výběr však nebyl vůbec lehký. Básně mě často pronásledovaly i do snů.

O čem básně jsou? Co z nich můžeme vyčíst?

Jednotná charakteristika básní není možná, a vlastně by byla zbytečná. Každý z autorů má svůj osobitý styl, vlastní motivy, o kterých píše, i způsob, jak s nimi zachází. Společných témat se však dá naleznout mnoho. Osobní život, který nás všechny asi nejvíce inspiruje a nabádá ke psaní. Někteří z nás píšeme o vztazích, snad i lásce, o mládí, přírodě, o věcech, které pro nás mají nějaký význam, o lidech, kteří nás inspirují. Každá báseň vypovídá o něčem jiném, každý čtenář si může za textem hledat svoji významovou rovinu. Důležité však je, že básně dokáží v mysli čtenáře rozehrát určitou hru, sled představ, a snad i něco více v něm zanechat.

Máte nějakou báseň oblíbenou a proč?

Vybrat jednu je složité. Ale myslím, že jedna báseň téměř zlidověla a většina z nás ji má ráda. Báseň Školka od Šarloty Uhrinové se díky svému vtipu a krásné formě stala nezaměnitelnou součástí čtení i křtů. Pokud se budete chtít dozvědět, proč právě Školka je naše oblíbená, budete si muset jeden sborník také pořídit.

Jak vznikl název „Ostatní ryby se ještě neprobudily“? Co znamená?

Měla jsem spousty šílených nápadů, jak je mým zvykem. Pak jsem si ale prolistovala všechny texty, které jsme vybraly. Zaujal mě jeden verš z básně Šarloty Uhrinové – „ale ostatní ryby se ještě neprobudily.“ A bylo to. Tohle je ona věta, která donutí k zamyšlení, každý na chvíli setrvá a ponoří se do vlastních pochyb. Kdo jsou ty ryby? Jak to, že zrovna ony nespí? A spí vůbec ryby? Všichni si za ní hledáme, a já doufám, že i nacházíme, to své. Skutečnou podstatu ryb a jejich spánku zná jen a pouze jejich autorka, tedy Šarlota.

Sborník jste křtili v Pardubicích a také v Praze. Jak se křty vydařily?

Oba křty se, myslím, povedly. Za sebe však mohu říci, že ten pražský byl přece jen vřelejší, větší, více uvolněný a svým způsobem výjimečný. Bylo to poprvé, co se sešli všichni autoři. Posluchačů dorazilo nečekané množství, a snad i to nás všechny nabudilo vydat ze sebe a svých básní vše. Odezva byla tedy přece jen radostnější.

Pracujete již na nových básních?

Jakmile jednou začnete psát básně, myslím, že se těžko přestává. Reflexe vlastního života, svých pocitů a zážitků je alespoň pro mě velice důležitá. Když prožijete něco příjemného, ale i nepříjemného, v básni to můžete zachytit, pocity zašpuntovat do sklenice, a pak si ji kdykoliv otevřít a znovu si je prožít. Vzpomenout si, co pro vás tento okamžik znamenal, vzpomenout si na osoby, které byly s vámi. Nechat rozehrát minulost zas a znovu. A to se v dnešní hektické době moc často nestává, na chvíli se zastavit a nechat se vrátit do minulosti. Není týden, kdy by alespoň jedna nová báseň nevznikla. Nejčastěji mě napadají při cestování, především v tramvaji, kdy sice pozoruji měnící se město, ale myšlenkami jsem na jiných cestách.

Zásobu básní tedy máte. Kdy se můžeme těšit na pokračování?

Pokračování sborníku zatím neplánuji. Dal nám s Anetou, a i dalším autorům, včetně našeho ilustrátora Toma Zahrádky a grafika Lukáše Vavrečky, zabrat. Ráda bych si teď vychutnala příjemný pocit, že se můj nápad zhmotnil, a chvíli v něm setrvala. Sborník jsme vydali nejenom proto, abychom rozezněli své vlastní texty ve veřejném prostoru. Tato kniha vznikla také proto, abychom na tři roky studia měli větší vzpomínku než jen diplom na zdi (doufám, že i on). Otevřít si Ryby například za 15 let, vzpomenout si na spolužáky, na vlastní texty a především na to, co se za básněmi skrývá.. A já si myslím, že náš sborník bude hezkou vzpomínkou nejen pro nás samotné, ale dokáže oslovit i ostatní. Že i ostatní ryby se spolu s námi probudí. Spát by byla přece škoda, nemyslíte? 

Mgr. Zuzana Paulusová
Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět