Docent Kašpar přednášel na univerzitě v mexickém Durangu

22. 07. 2016

V poměrně nedávné době absolvoval docent Oldřich Kašpar přednáškový a badatelský pobyt zejména na univerzitě státu Hidalgo ve městě Pachuca v Mexiku. Podařilo se mu navštívit také Juárezovu univerzitu státu Durango (UJED) a pedagogickou univerzitu tamtéž. Seznámit se s dějinami a současností prvně jmenované instituce můžete v následujících řádcích i vy.

Durango představuje čtvrtý největší z 32 (včetně Distrito Federal, Federálního distriktu – hlavní město Ciudad de México a okolí) států Mexika. Nachází se na severozápadě země a sousedí se státy Coahuila, Zacatecas, Nayarit, Jalisco a Sinaloa. Podle údajů Národního statistického a geografického institutu (Instituto Nacional de Estadística y Geografía) čítalo v roce 2010 1 632 934 obyvatel. Jeho hlavní město, v němž žije prakticky skoro polovina obyvatel celé země (582 269) nese oficiální název Victoria Durango, a to na počest prvního mexického prezidenta Guadalupe Victorii (1786–1843), ačkoliv běžně se používá pouze druhá část tohoto sousloví.

Speciální výuka jazyků

Z pětašedesáti původních etnických skupin, které žijí v současné době na celém území dnešních Spojených států mexických, jich v Durangu najdeme pět. Na prvním místě to jsou Tepehuanové, za nimi následují Nahuové (označováni běžně jako Mexicaneros), Huicholové, Corové a Tarahumarové. V současnosti jejich počet dosahuje 29 000 osob.

Hlavně na jihu státu se tak soustřeďuje speciální výuka (nejdříve v domorodých jazycích a po zvládnutí španělštiny, pak i v tomto jazyce) ve 345 školách, kterou zde zajišťuje 612 speciálně kvalifikovaných učitelů.

Průzkum oblasti dnešního státu Duranga zahájil španělský dobyvatel Nuño Beltrán de Guzmán (1490–1544). Vzápětí přicházejí další conquistadoři a v roce 1563 do oblasti dnešního Duranga dorazil Francisco de Ibarra (1539?–1575), který zde založil osadu Villa de Guadiana, později přejmenovanou na Durango, jako středisko provincie Nové Biskajsko (Nueva Vizcaya), jež dostala název na počest stejnojmenného správního útvaru v Baskicku, odkud pocházela Ibarrova rodina.

Podobu města ovlivnili i jezuité

Pochopitelně, že příchod (spíše vpád Evropanů) zaznamenal nejen kontakty a střety vojensko-náboženské (mezi nově příchozími a místními obyvateli), ale také různé podoby kulturní výměny, na jejímž rozvoji měli nezanedbatelnou účast misionáři Tovaryšstva Ježíšova.

Proslulý jezuitský kronikář misionářských aktivit v Novém Španělsku, P. Gerard Decorme uvádí ve své knize La Obra de los Jesuitas Mexicanos en la época colonial  del  1572–1767 (Dílo mexických jezuitů v koloniálním období 1572–1767) z roku 1941, že do města Duranga přišli první jezuité v roce v roce 1564, byli to P. Hernando Suárez de la Concha  a P. Juan Sánchez, kteří zde působili jako misionáři až do roku 1589, kdy je vystřídali páteři Nicolás de Arnaya  a Gonzalo de Tapia.

V roce 1593 se jezuité definitivně usadili ve městě a díky guvernérovi provincie Nové Biskajsko donu Rodrigovi del Río y Lossa (cca 1536–1604), který se obrátil na generála TJ s žádostí o rozšíření stávající činnosti řádových bratří. Hlavní představený řádu poté nařídil přenesení již existujícího jezuitského profesního domu z města Zacatecasu do Duranga.

Začalo se rozvíjet školství a vzdělávání

Podle dodnes dochovaného dokumentu v mexickém Archivo General de la Nación (Generální Národní archív) ve fondu Cosío, páteři nepracovali pouze jako misionáři, ale nemalou pozornost, jak jim bylo vlastní, věnovali také školství. Nedlouhou po svém příchodu založili na okraji města kolej – El Colegio de Guadiana, kterou později přestěhovali do centra, kde se dnes nachází Juárezova univerzita.

Po celé XVII. století dosahovala jezuitská výuka vysoké úrovně. Původní školská budova velmi brzy přestala stačit narůstajícímu počtu studentů ve století následujícím. Z toho důvodu byla v jeho polovině stržena a započala  výstavba nového komplexu, jenž se v podstatě v nezměněné podobě dochoval dodnes, ale jehož dokončení se jezuité nedočkali, neboť jak je známo v letech 1767–1768, byli vypovězeni ze španělských zámořských držav.

Současně se založením koleje nabyla na intenzitě misionářská činnost řádových bratří. Ze své residence v Durangu se starali o misie, jež byly založeny v Sinaloi, na sever od města Duranga a v oblasti Lagunera. Nicméně byla to aktivita velmi náročná.

Není se tedy vcelku čemu divit, že jeden z misionářů, pocházející z jihovýchodní Evropy, Chorvat Ivan Ratkay (ve španělských dokumentech Juan Ratkay, 1640–1684) napsal ve svém dopise z 25. února roku 1681 určeném svému představenému P. Nicolasi Avancinimu (1627–1686) provinciálovi Rakouska a Uher (mimo jiné působil po roce 1665 jako vizitátor České provincie TJ) z tarahumarských misií, kde v té době působil – od Guadiany na sever jsou indiáni nejdivočejší a má tím na mysli právě Tepehuany a Tarahumary.

Misijní působení jezuitů dosáhlo vrcholu na počátku XVII. století, nicméně velké povstání Tepehuanů v roce 1616 prakticky zničilo jeho výsledky a celkem osm řádových bratří zaplatilo své aktivity v oblasti vlastními životy.

Kolej nadále vzkvétala

Od poloviny XVII. století zaznamenává evangelizační činnost znatelný pokles a tento proces byl uzavřen již zmíněným vypovězením jezuitů za španělských zámořských oblastí v letech 1767–1768.

Budova současného rektorátu Juárezovy univerzity v Durangu, má své hluboké kořeny v jezuitské minulosti, původně byla sídlem již zmíněného Colegia Guadiana, jež působilo na tomto místě do vypovězení jezuitů v roce 1767.

Zhruba po uplynutí čtyř desítek let existence koleje se její situace radikálně změnila k lepšímu, a to zásluhou Licenciáta Franciska de Rojas y Ayora, generálního vikáře biskupství Nového Biskajska, který ji v roce 1634 věnoval haciendu San Isidro de la Punta, jež kromě chovu hovězího dobytka disponovala i různými řemeslnickými dílnami, to vše v hodnotě 15 000 pesos.  Z tohoto aktu vyplývaly dvě důležité skutečnosti: až do své smrti byl Rojas y Ayora nejen patronem koleje, ale měl také povinnost na ní i přednášet (zejména gramatiku), stal se rovněž zakladatelem dvou kateder – morální filozofie a teologie a kolej získala ekonomickou základnu.

Od tohoto okamžiku se škola věnovala nejen výuce i výchově kleriků durangského biskupství, ale stala se také intelektuálním centrem kreolské společnosti, formovali se v ní nejen místní vzdělanci, ovšem i (z praktického hlediska velmi důležití) členové administrativního aparátu severu a severozápadu Nového Španělska. Přicházeli sem rovněž studenti z Culiacánu, Álamosu, Parralu, Parrasu, Chihuahuhui, Santa Fé, Zacatecasu a Albuquerque.

Až do druhé poloviny XVIII. století fungovala jezuitská kolej ve stejných prostorách, jež byly vybudovány koncem 16. století a přestavěny na počátku století sedmnáctého.

Situace si vynutila přestavbu koleje

Sami jezuité v roce 1739 charakterizovali svoje životní podmínky poměrně velmi tvrdě, popis durangské koleje, který se opět dochoval v již zmíněném Archivo General de la Nación  v Ciudad de México, hovoří o nízkých vlhkých prostorách v budovách vystavěných z nepálených cihel (adobe), v nichž dlouhodobý pobyt způsoboval nemalé zdravotní obtíže.

Muselo však uplynout skoro deset let (naplněných diskusemi o možnostech přestavby mezi samotnými jezuity), než bylo 11. dubna 1748 započato se stavebními pracemi. Funkci rektora v té době zastával P. Isidro Monárrez a provinciálem byl P. Andrés Xavier García.

Po vypovězení jezuitů v roce 1767 přešla kolej pod biskupství v  Durangu, což se stalo počátkem jejího dočasného úpadku, protože kvalifikovaní jezuitští profesoři byli nahrazeni lidmi, kteří ani zdaleka nedosahovali jejich intelektuální úrovně a neměli prakticky žádné zkušenosti s vyučováním.

Neutěšená situace přetrvávala až do roku 1816, kdy se biskupem v Durangu stal markýz Dr. Francisco Castañiza y Larrea (1756–1825), s jehož příchodem dosáhla bývalá jezuitská kolej své předcházející slávy. Toto období trvalo však jen krátce, a sice do roku 1825, kdy Castañiza y Larrea zemřel. Nicméně i tak, biskupský Seminář, jak byla tato vzdělávací instituce nazývána, vychoval jednu generaci studentů, kteří se pak stali významnými postavami kulturního, politického i ekonomického života země v první polovině 19. Století, to znamená v počátcích budování nezávislého Mexika. Není jistě bez zajímavosti, že zde studoval také první mexický prezident Guadalupe Victoria.

Výsledkem byla Civilní státní škola

Později (15. srpna 1856) se na základech bývalé jezuitské koleje a následně biskupského semináře zrodila Civilní státní škola (Colegio Civil del Estado), jíž liberální guvernér státu Durango José María Patoni (1828–1868) dekretem ze dne 25. ledna 1860, předal k užívání budovy i majetek obou předcházejících nábožensko-vzdělávacích institucí. 

V souvislosti s úmrtím významného mexického prezidenta Benita Juáreze (18. července 1872), požádali studenti a učitelé Školy prozatímního guvernéra Florentina Carilla, aby tato byla přejmenována na Juárezův institut (Instituto Juárez), což bylo stvrzeno dalším guvernérským dekretem.

V roce 1938 se byl institut začleněn do Mexické univerzity (Universidad de México) a vyučovala se na něm zejména právo, hudba, malířství, ekonomie a zdravotnictví (nikoliv klasická medicína).

Školu povýšili na univerzitu

Konečně 21. března 1957, rok poté (1957) co Juárezův institut oslavil století laického školství v Durangu, byl – zatím posledním státním dekretem vydaným guvernérem Franciskem Gonzálezem de la Vega – povýšen na Juárezovu univerzitu státu Durango (Universidad Juárez del Estado de Durango). Jedním ze zásadních důvodů tohoto kroku byla snaha zamezit odchodu potenciálních studentů do ostatních vyspělejších států Mexika, kteří se po studiích na tamních univerzitách již obvykle nevraceli domů a docházelo tak ke znatelnému odlivu mozků. Nová univerzita byla rozšířena o studium medicíny, veterinární medicíny ad. V současné době kromě již uvedených institucí tvoří univerzitu také fakulty chemických věd, matematicko-fyzikální, psychologie, sportu, stomatologická, hudební, ekonomická, právnická, sociálních věd, biologie, architektury, hudební lesnická a jazykové centrum ad.  Po jejich absolvování získávají studenti, buď titul licenciado (srovnatelný s naším magistrem), nebo ingeniero (inženýr). V současnosti čítá  durangská univerzita celkem 12 832 studentů a 1 379 akademických pracovníků. Má také vlastní rozhlasové a televizní vysílání.

Pozvánka do televizního vysílání

Během svého pobytu jsem dostal pozvání k vystoupení v univerzitní televizi. Moderátorkou živě vysílaného pořadu byla jedna z místních vyučujících a formou dialogu jsem měl možnost pohovořit o českém vysokém školství obecně a o Univerzitě Pardubice konkrétně. Největší pozornost vzbudily (do vysílání přímo telefonovali někteří diváci s konkrétními dotazy) především informace o studentském divadelním představení věnovaném předposlednímu aztéckému vladaři Moctezumovi (2012) a také to, že pardubická univerzita ve spolupráci s Východočeským muzeem před několika (2009) lety představila širší veřejnosti (a to za účasti tehdejšího mexického velvyslance) faksimile předkolumbovského piktografického rukopisu (Codex Bodley) vytvořeného českou v zahraničí vysoce uznávanou firmou ARCHA O9.

Na pedagogické univerzitě jsem proslovil přednášku o česko-mexických vztazích v historii a současnosti nejen pro studenty, ale i pedagogy.

doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.
Katedra sociálních věd FF


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět