Docent Kašpar připravuje novou knihu o mexických pověstech

8. 04. 2016

Jako badatel se docent Oldřich Kašpar z Katedry sociálních věd Fakulty filozofické zabývá již po desetiletí předkolumbovskou a koloniální lidovou slovesností Mexika. Po několik let prováděl terénní výzkum v mexických městech. Na některá místa se opakovaně vracel a mohl provádět zajímavá srovnání. A tak se zrodil nápad na knihu věnovanou městským legendám, která spatří světlo světa co nevidět.

Inspirací pro tuto nevelkou knihu se staly zajímavé práce mého bývalého studenta a současného kolegy, folkloristy Petra Janečka, především první z jeho „Černých sanitek“ (2006). Díky němu mě jako badatele zabývajícího se po desetiletí touto problematikounapadlo podívat se na fenomén označovaný jako „městská legenda“ (ve  španělštině leyenda urbana, anglicky urban legend) podrobněji. Po několik let jsem prováděl terénní výzkum v řadě mexických měst, jeho zcela nespornou výhodou bylo, že jsem se na některá místa opakovaně vracel a mohl tak provádět zajímavá srovnání.

Ohlédnutí za městskými pověstmi

„Městské pověsti“, označované také jako „pověsti současné“ jsou žánrem prozaického folkloru, který je po mém soudu možno považovat za přímého pokračovatele klasického folklorního vyprávění. Hlavní rozdíl spočívá v rovině vertikální, přesněji řečeno časové, neboť současné pověsti jsou, jak ostatně vyplývá ze samotného názvu, záležitostí přítomnosti našeho globalizovaného světa.

Podle mých zkušeností a koneckonců to vyplývá i z následující miniantologie, tematika řady současných pověstí je vskutku nadčasová. A mnohdy dokonce i způsob podání odkazuje k minulým stoletím.

Stejně jako klasická folklorní pověst je i ta současná vždy zakotvena v čase, v nepříliš vzdálené minulosti, prostoru a nezřídka jejího hrdinu představuje reálná, obecně známá postava. Rovněž není záležitostí neobvyklou, že jedna pověst koluje v několika různých variantách. Její struktura je vystavěna tak, aby posluchač pokud možno uvěřil, že příběh je pravdivý a jako takový byl předáván a šířen dále.

Mnohé současné pověsti popisují brutální zločiny, jež v realitě skutečně mohou člověka ohrožovat a někdy až hraničí s různými konspiračními teoriemi. Přirozeností lidskou je totiž varovat své bližní před nebezpečím ať již reálným či fantaskním. Dokladem je celý historický vývoj klasické pověsti.

V hlavní roli nadpřirozeno

Termín „urban legend“ poprvé použil americký folklorista Richard Dorson v roce 1968 a k jeho rozšíření přispěl svými pracemi z počátku našeho tisíciletí jeho krajan, badatel a spisovatel Jan Harold Brunwand. Ze zkušenosti nabyté výzkumem v Mexiku, musím Brunwandovi, který, mimo jiné, tvrdí, že současná pověst není zatížena představou nadpřirozena, oponovat. V Mexiku naopak (jak ostatně vyplývá i z předkládaných ukázek), většina pověstí, ačkoliv jsou vskutku současné, operuje s nadpřirozenem a jeho bytostmi jako s danou realitou (revenanti, ďábel apod.).

Vedle tradičního orálního šíření je pro ně charakteristický i mediální přenos, především pomocí internetu, televize a tištěných médií (některá z nich se dokonce na zaznamenání tohoto typu orálního podání zaměřují).

U nás je to například poměrně oblíbený časopis Enigma (vycházející jako měsíčník od roku 2007). Televizní vysílání pořadů typu „Věřte, nevěřte“ nebo sdílení „zkušeností“ prostřednictvím internetu rozšiřují námětovou škálu současných pověstí po celém globalizovaném světě.   

Není to všechno fáma?

Za důležité považuji ujasnit si rozdíl mezi fámou a městskou pověstí. Fáma se na rozdíl od pověsti liší tím, že je mnohem stručnější, prakticky jí chybí děj a to, co je velmi podstatné – jejím hlavním cílem je mnohdy zdiskreditovat naprosto konkrétního jedince, ale třeba i výrobek známé firmy (Coca cola, comp.) apod.

Vraťme se však k současným pověstem. Pokud jde o mexické urbánní pověsti, najdeme v nich dva základní rysy, které logicky v evropském kontextu chybí – na prvním místě je to, řekl bych trochu nadneseně – odlesk předkolumbovské reality a na místě druhém silná zbožnost (v tradičním katolickém duchu) místního obyvatelstva, která vcelku logicky přibližuje současnou urbánní pověst k pověsti klasické.

Ukázka z připravované knihy Oldřicha Kašpara – O červeném „sporťáku“ a jiné současné pověsti a fámy z Mexika

O Nahualovi, zlém duchovi

Urbánní pověst, která je zaznamenána po celém území Mexika. Vzdáleně připomíná evropskou variantu o vlkodlacích. Nahual (název odkazuje na indiánský jazyk náhuatl) se mění ve vlka nebo psa a na rozdíl od Evropy ani tak nenapadá lidi, spíše jim po nocích krade oděvy, domácí zvířata apod., a tyto věci odnáší do svého domu, v němž ve dne přebývá jako nenápadný člověk.

Pověst zachycená ve Veracruzu vypráví o dvou milencích, kteří v noci pracovali ve stánku s občerstvením, když se najednou objevil obrovský pes, který je oba značně vyděsil. Chlapec, aby chránil dívku, sebral obrovský pytel a hodil jej zvířeti na hlavu. V tom okamžiku dezorientovaný duch zmizel a vyděšená dvojice prchala k domovu

O přízracích studentů na náměstí Tří kultur v městě Mexiku

Rok 1968 byl bouřlivý a nabitý vypjatými událostmi po celém světě – protesty proti válce ve Vietnamu v USA, okupace tehdejšího Československa vojsky SSSR a jeho satelitů, studentské bouře ve Francii a tak bychom mohli jmenovat dále. Mexiko, které v té době hostilo Olympijské hry, na nichž dobyla velkého úspěchu atletka Věra Čáslavská, také zasáhla vlna studentských demonstrací.

Dne 2. října došlo na Náměstí tří kultur ve čtvrti Tlatelolko k jednomu z nejhorších masakrů v dějinách Mexika. Armáda tady brutálně postřílela (dostupné údaje se velmi liší) mezi 200 až 1500 studenty. A mnoho dalších je dodnes nezvěstných.

Mnozí vyprávějí, že v okolí Tlatelolského náměstí se pohybují přízračné postavy, je často slyšet střelba, nářek raněných a chroptění umírajících. A při velkých deštích prý na ulicích a po chodnících teče krev.

Duše nenacházející klid v nákupním středisku Delta

Toto obchodní centrum se nachází ve čtvrti Narvarte na místě bývalého stadionu, kde byly později pohřbeny některé z obětí zemětřesení v roce 1985. Někteří zaměstnanci obchodu i obyvatelé sousedních domů hovoří o nočních přízracích, jež představují, podle jejich mínění nepokojné duše tragicky zesnulých obětí jedné z největších přírodních katastrof v Mexiku.

Za velmi zajímavý je možno považovat fakt, že po poměrně nedávné tragédii v japonské Fukušimě se objevila obdobná pověst hovořící o tom, že místní taxikáři se bojí jezdit po městě v noci, neboť, neboť jim duchové zemřelých, nenalézající z různých důvodů po smrti klid (revenanti) nastupují do vozů a způsobují jim těžká psychická traumata.

O podivné stopařce

Tato pověst se traduje v oblasti pohoří Garraf, skrze nějž se vine velmi zrádná silnice plná nebezpečných zatáček, pod nimiž se rozkládají hluboké strže. Je to úsek častých nehod, nezřídka smrtelných. Několika řidičům se údajně přihodila podivná věc: v lijavci a plískanici kráčela po okraji silnice totálně promoklá dívka, mužům se jí pokaždé zželelo a nabídli jí svezení do nejbližšího města. Děvče poděkovalo – a jak vyprávěl jeden z řidičů, který byl údajně aktivním aktérem příhody, tak pojednou se stala zvláštní věc.

Když se spustil ještě prudší déšť a krupobití, dívka na něho naléhala, aby zpomalil a jel opatrně. Několikrát jej upozornila na nebezpečná místa na vozovce, kde hrozil pád do hluboké strže. Když bylo po všem a udivený muž jí děkoval a ptal se jak to, že se v oněch místech tak dobře vyzná, její odpověď mu vyrazila dech.

Před dvaceti lety jsem se tady zabila v autě, řekla a najednou byla pryč, zůstal po ní jen lehký závan vzduchu.

O šedé dodávce

V šedesátých letech minulého století došlo v hlavním městě Mexika k velkému stavebnímu „boomu“, stavěly se celé nové čtvrti, jako například La Luz, Analco, Los Remedios, El Ato ad. A v té době se rozšířila pověst ne nepodobná v úvodu knihy zmiňované „černá sanitce“.

Po nocích měla údajně jezdit městem šedá dodávka, která sbírala hlavně ženy a děti z chudých vrstev. Tyto nebohé oběti byly údajně zaživa zazdívány, zejména do pilířů mostů budovaných na dálnici z Puebly do Orizaby.

Jiná skupina těchto pověstí vypráví o tom, že tyto oběti jsou využívány, když se sám ďábel promění v architekta a koná své nečisté dílo.

Ještě jedna pověst o zazděných obětech – ta je spojována s Mexickým mostem klenoucím se nad řekou Atoyac, vypráví se, že do něho byli zazděni opilci, vracející se nějaké fiesty. Údajně prý za bouřlivých nocí, jsou zevnitř mostu slyšet hlasy:

Drž se pevně, kmotře, ať nás neodnese vítr.

Pablito

V restauraci Ixchel ve čtvrti Roma v mexickém hlavním městě se prý objevuje přízračný chlapec zvaný Pablito (Pavlík). Má to být duch dítěte, které před lety v domě, kde se dnes toto pohostinské zařízení nachází, spadlo ze schodů a srazilo si vaz. Pablito údajně provádí různé nezbednosti, například pouští vodu z kohoutků umyvadel na toaletách, děsí noční hlídače apod.

O přízračném autobuse

Údajně je možno se s ním setkat za tmavých nocí na silnici mezi Tolukou a Ixtapanem de Sal. Jedná se o přízrak havarovaného autobusu, který se zřítil jedné deštivé noci v nebezpečných serpentinách do hluboké rokle a nikdo z těch, co byli uvnitř, nepřežil, řidiče nevyjímaje. Místní varují každého řidiče, kdyby se vám v noci na této silnici porouchalo auto, nikdy nenastupujte do autobusu č. 40, pokud tak učiníte, odsoudíte se k věčnému cestování.

Strašidelný hlas ve sluchátkách

Divadle města Mexika odmítají technici užívat pro snazší komunikaci mikrofony a sluchátka, a vysvětlují to tím, že sotva si sluchátka nasadí na uši, ozve se v nich zvuk míče poskakujícího po podlaze a vzápětí je neznámý dětský hlas vyzývá, aby si s ním šli hrát, ačkoliv nikde nikdo není.

doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.
Katedra sociálních věd FF


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět