Vzpomínám rád na pedagogy i na Pardubice, říká historik Martin Samson

21. 11. 2018

Martin Samson absolvoval na Univerzitě Pardubice studijní obor Kulturní dějiny a nyní působí jako historik v Muzeu města Brna. Vysoká škola mu podle jeho slov dala více než jen vzdělání. A to například způsob historického myšlení, setkání s celou řadou zajímavých kantorů a také studentů z jiných oborů. S některými je v kontaktu dodnes.

Jak vzpomínáte na studentská léta v Pardubicích?
S nostalgií a pocitem, že to bylo jedno z nejlepších období života. Nejvíce vzpomínám na kolejní život a setkávání s kolegy z ostatních oborů u vodní dýmky, čaje či piva. Bavili jsme se o různých tématech a každý téma viděl ze své perspektivy a perspektivy oboru, který studoval. Kamarádil jsem se jako historik s religionisty, antropology, sociology a musím říci, že naše debaty byly inspirativní. Rád také vzpomínám na mé tehdejší pedagogy, na docenta Jiránka a jeho suchý anglický humor, na docenta Kubeše a jeho strhující přednášky z novověku, na docentku Mackovou a její stavovský přístup k historickým vědám a také na to, že i v předmětu archivnictví dokázala dělat zajímavé přednášky a samozřejmě mnohé další.

Připravila vás Univerzita Pardubice na pracovní život?
Určitě, vlastně mě ovlivnila více, než další univerzity, kde jsem studoval. Dala mi způsob historického myšlení, který jde hlouběji do dějin každodennosti. Ostatně to byl myslím i záměr profesorky Lenderové, jsem za to velmi vděčný.

Co, kromě vědomostí, vám studium přineslo?
Rozhodně kamarády, se kterými se stýkám dodneška a taky poznání „Zač je v Pardubicích perník“ z doby, kdy jsem brigádničil v perníkárnách. Dodnes se dívám na perník jinak, s vědomím, že je vykoupen potem, dřinou a krví studentů z Univerzity Pardubice.

Když se řeknou Pardubice. Co se vám vybaví?
Když jsem jel na přijímačky a šel pěšky z vlakového nádraží do Polabin, říkal jsem si, že je to opravdu ocelové město jak z verneovky. Vše se ale změnilo, když jsem město více poznal. Staré město je nádherné, v Tyršových sadech jsme hrávali pétanque, výlety na Kunětickou horu či táboráky u slepých ramen byly výborné. Je třeba zmínit i Divadlo 29, klub Žlutý pes či restauraci U Josefa, kde jsme se rádi občerstvovali a dovzdělávali po večerech.A rozhodně by žádný bývalý student neměl zapomenout na pana Sehnoutka, jenž provozoval potraviny, kterým se neřeklo jinak než „U dědka“. Byl naší záchranou v době hladu i žízně a byl skutečným duchem kolejí.

Co považujete za svůj největší úspěch ve své profesní kariéře?
Na to je pro historika poměrně těžké odpovědět. Každá výstava či publikace je pro mě úspěchem. Byl jsem pyšný na výstavu s názvem „Rok 1968 v Brně očima cenzora“, kterou jsem otevíral 21. srpna letošního roku. Ale skvělé je, když se mi povede někoho přitáhnout k historii a zájmu o ni. Snad to nebude znít jako klišé nebo patos, ale nejvíc mě potěšilo, když se desetiletý kluk, který byl na mé výstavě se školou, vrátil druhého dne a za své kapesné si koupil vstupenku a prošel si výstavu znova a důkladně. 

Co byste poradil studentům Univerzity Pardubice, kteří chtějí uspět ve své profesi?
Aby se nechali inspirovat pedagogy a šli pak vlastní cestou, přemýšleli nad problémy vlastním rozumem a hlavně se snadno nevzdávali.

Věnujete se nyní sám vzdělávání mládeže?
Částečně ano. Ve spojení s lektorským oddělením Muzea města Brna připravujeme ke každé výstavě program pro mládež a studenty. Ve svém soukromém čase občas pořádám malé přednášky pro mládež a nedávno jsem domluvil exkurzi do okresního archivu, ale i tak si říkám, že je to stále málo, bohužel mám více zájmů a aktivit než času, tak se to pokouším vše nějak skloubit.

Martinu Samsonovi je 36 let a pochází z Brněnska.  Na Univerzitě Pardubice vystudoval kulturní dějiny a historii a moderní dějiny na Masarykově univerzitě v Brně. Během svého profesního života působil například v Městském muzeu Rýmařov. Nyní pracuje v Muzeu města Brna.

Bc. Zuzana Zlinská
externí redaktorka


Přišlo vám to zajímavé? Dejte o tom vědět